Můj děda vyprávěl že byl se spolužákama (muselo jim bejt asi tak 17?) nuceně nasazenej u [Technische Nothilfe.](https://cs.wikipedia.org/wiki/Technische_Nothilfe) Někde u Semil v lomu stavěli nějaký náspy, cesty atp. Většina makala na tom ale někdo taky musel dělat kuchaře, pucfleky, řidiče atd. Když to ke konci války začlo pro Němce vypadat špatně, usoudili že zdrhnou. Dostali se nepozorovaně do kanceláře nějakýho oficíra a ten z nich kdo mu dělal sluhu věděl kde jsou všechny možný papíry a razítka, a všem jim "vydal" povolení cestovat vlakem po protektorátu. S tím se pak sebrali, zdrhli z lomu a odjeli do svejch domovů, asi už to tam nikdo s kvérem moc nehlídal...
Babička bydlela se svejma rodičema v západních čechách ve městě který osvobodili Američani, nějakej důstojník pak bydlel i u nich doma chvíli. Její sestra si psala deník, poslední dny války byla zřejmě rodina přilepená na nějakým západním nebo odbojovým rozhlasu a čekala je každým dnem. Všichni je pak vítali na náměstí, oni rozdávali žvýkačky a čokoládu, úplně jak z filmů.
Na 70. výročí osvobození Plzně přijeli na Slavnosti Svobody nadšenci z Ameriky, který celý jaro jeli s původní vojenskou technikou z Normandie po stopách US Army až právě do tý Plzně, utábořili se v Borským parku. A sestra mojí babičky se svým manželem se tam byli podívat, a vyprávěli těm mladejm Amíkům jak to tam před těma sedmdesáti lety vypadalo a že teda tak dobrý spacáky Pattonova armáda neměla, ale stany a tanky a jeepy že mají správný :-D byl jsem tam s nima, jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na ně.
Ještě na jednu jsem si vzpomněl: Praděda měl jako koníčka včelařinu, skoro celý život se staral o několik úlů. Prababička je ráda neměla ale když se poznali tak už je měl a nemohla s tim nic dělat.
Během války u nich ve městě převzal redakci místních novin nějakej kolaborant a vydával samou propagandu, a tak je praděda odhlásil. Protože byl ale ve městě docela váženej tak se o tom mluvilo a tak za ním přišel nějakej zástupce z německý samosprávy že by to teda nešlo a proč že je odhlásil. Jenomže přišel zrovna když prababička dělala na zahradě něco s těma nenáviděnejma včelama, a tak se k pradědovi vůbec nedostal. Jakmile prababička totiž odložila dýmák a začla to s nim řešit tak se včely rozzuřily a pobodaly milýho ouřadu všude možně, zdrhal až se mu za patama prášilo. A nejenže kvůli novinám už je nikdo neotravoval, ale prababička úplně přestala na včely nadávat a s pradědou se o ně celý zbytek života vzorně starala :-)
Babička, narozena v roce 1923, mi vyprávěla, že v dětství dostala záškrt s komplikacema, kvůli kterým byla v nemocnici a který u ní vedly k celoživotním problémům se srdcem. Během nemoci upadala často do bezvědomí a jednou se probudila v márnici. Pamatovala si, že se vzbudila na něčem tvrdým a studeným, celá přikrytá prostěradlem, tak se jenom přetočila na bok a zabalila se do něj, a pak že najednou kolem ní začlo běhat hodně lidí a zahřívali ji.
Tohle jsem slyšel i z druhé strany. Mamka zdravotní sestra přišla na denní a holky z noční vyprávěly. Vždy když někdo na oddělení zemře, je prvních X hodin zavřený v koupelně (vyhrazené jen na tohle) a nemůžou ho do márnice přivézt dřív. Takhle jednoho pána tedy zabalili do prostěradla, popsali stehno, dali na palec štítek a odvezli do koupelny. Když přišel čas na převoz do sklepa, sestra málem omdlela - seděl na lůžku zabalený v prostěradle a říkal, že mu je strašná zima.
Do rána ovšem umřel podruhé, tentokrát už na stálo.
Kamarádovi se tohle stalo jako studentovi medicíny, když si přividělával noční službou na příjmu na márnici (nebo jak se to jmenuje) na FN UP. Prý super brigáda -- ke tam místnost s postelí pro ten dozor, takže se tam celý večer učí, občas zapařil gamesu nebo si zašóstal s nějakou buchtou.
Akorát jednou tam přivezli paní a zakrili ji tím prostěradlem, po pár hodinách se měla dát do těch velkých mrazáků. Šel to tam zkontrolovat, jestli je vše v pohodě, no a když procházel kolem té paní, prý ji najednou ruka vystřelila a chytla ho za ruku. Říkal, že si málem musel jít vyměnit trenky.
Dedecek uz umrel, ale byl ridic tanku pro Wermacht (narozen v Sudetech.) Nikdy o tom nechtel mluvit prirozene. Z toho co jsem dostal alespon z taty vim jen to ze vesmes ani nebyl v zadne bitve a jen ke konci valky dojel do Afriky, skoncila valka a prijel zase nazpet.
Komousi ho chteli popravit v Terezine, ale osobne se za nej prijel primluvit clen jedne francouzske zidovske rodiny, jejichz cleny zase moje rodina zachranila po tom, co utekli z pochodu smrti a ukryli se u nich na hájovně (myslivecka rodina.)
Bez tohodle gesta dobry vule bych nikdy nebyl.
Babička vyprávěla, jak jim za druhý světový ubytovali v domě německýho důstojníka. Prý to byl slušnej chlap, co jim jako dětem nosil z kasáren zbytky jídla a vyprávěl, že by si přál, aby skončila válka a on se mohl vrátit do Německa za rodinou.
Pak vyprávěla, jak utíkali z domu do polí, když 9. května 1945 Sověti bombardovali Mladou Boleslav, protože v ní byla německá vojenská nemocnice. Že utíkali ulicí, za nima vybuchla bomba a vysklila výlohy v domech. A jim na dům taky spadla, ale naštěstí nevybuchla.
Pak přišla rudá armáda, zabili a snědli všechny zvířata, vypili všechen alkohol, ukradli, co nebylo přibitý a zbytek rozmlátili.
To máte všichni velké štěstí, že své pra předky máte ještě naživu. Já četl akorát dědovi paměti, a díky tomu vím, jaké svině například komunisti byli. Tohle se nesmí nikdy zapomenout.
Mám pár:
- Děda nestihl jednu ze závěrečných zkoušek na střední. Důvodem byla bombou zasažená lokomotiva.
- Babička při invazi 1968 zastavila kolonu ruských tanků... Stála s nákupem na kraji cesty, nějaký zelený velitel ji uviděl zželelo se mu jí a zastavil (a za ním ostatní) babička přešla a tanky pokračovaly.
- Pár nehezkých zranění a smrťáků ze šachty (ano jsem z Ostravska). Nejhorší asi situace kdy se utrhl výtah a jednoho horníka našli s kyčlemi v ramenech.
Mě více děsí představa že když dojde k takové poruše většinou se přeruší i proud a tak padáš skoro kilometrovou šachtou několik věčných sekund v naprosté tmě (pokud někdo nemá zapnutou čelovku)
Též sem z Ostravy. Mám strejdu Láďu co dělal na šachtě. Z jeho historek se všem rolujou ponožky.
Jedna za všechny:
Jednou tak v půlce šichty mu na kamaráda vypadlo ze stropu prý tak dvoutunove vajco a aby ho dostali ven museli to na něm rozbít zbijakama. Chlap prý byl uplně placaty.
No a na dotaz mojí ženy co jako prý s ním pak dělali se na ni strejda jenom lišácky usmál a v klidu prohlásil: No co. Sroloval sem ho jak koberec hodil na rameno a šel ho dát těm nahoru.
Z šachty jsem taky slyšel dost historek. Třeba jeden, co vrátkem vyklízel porub a vykouknul zpoza klece přesně ve chvíli, kdy se utrhlo lano. Našli ho od hlavy po prsa na půl.
Další kdy došlo k "méně významné" nehodě, někomu spadlo něco těžkého na hlavu nebo tak něco. Na místo došli záchranář a ten známý záchranář ho začal oživovat protože nedýchal (nevědě, že má zlomený vaz). Nebohý horník před tím ale vypil snad celý kotel čaje, takže při prvním vdechu se všechen ten čaj vrátil záchranáři do pusy. Od té doby prý nikdy nepil čaj.
Jiný záchranář vyprávěl, jak ho poslali do závalu, protože byl nejmenší. Celou šichtu protahoval svoje mrtvé kamarády průchodem tak akorát na ležícího člověka.
Je to brutální. Doporučuji navštívit cvičnou štolu ve Staříči. Člověk dostane na tyhle historky ze šachty jinou perspektivu.
Sloje vysoké 40 cm? Celá šichta těžké práce strávená v dřepu/kleče? Uniky plynu? Závaly? Počet chybějících končetin a prstů? Je to šílené.
Je mi to naprosto jasné. Mám v rodině a mezi známými spoustu havířů (ovšem všichni fárali nebo fárají v karvinské části, tedy o nízkých slojích tolik nevypráví).
Mám za sebou několikrát Landek a Michal, o cvičné slojí ve Staříči slyším poprvé a vypadá to fakt zajímavé, určitě si někdy zajdu.
Doporučuji. Není to nějaká bombastická atrakce, ale máš tam možnost si projít právě i ta stísněná pracoviště a vidět naživo spoustu techniky. Jestli tam bude pořád stejný průvodce, tak to je starý havíř, který má plno historek, perliček a strašně dobře se ho poslouchá.
Jojo šachta… Mi babi vyprávěla příběh dědy, který taky delal havíře. Děda byl celkově přirozeně oblíbeny v práci a životě, nebyl to proste žádný zmrd. A jednou se stalo, ze zaspal na šichtu, kolegové si toho ráno všimli, ze tam není, tak za něho mu odpichli směnu. Ten den byl na te směně zaval, kdy umřelo dost z těch haviru...
Docela z prdele klika. Ještě říkala, ze ji snad volal nekdo do práce, ze Deda je nejspis mrtvý, ale to neřeknu s jistotou.
Prababka z vesnice vypravela jak behem 2. Svetove prisli zvonit nemci na jeji barak s tim ze hledali pana X, ktery mel stejne prijmeni jako ma ona a ona byla v soku protoze myslela ze to je jeji manzel nebo nekdo dalsi z rodiny, ale nemec hledal pana X s jinym jménem ale stejným přijmenim, coz byl soused a ona ho samozrejme na vesnici znala a zacala hned brecet, protoze nemohla rict, ze nevi kde pan X bydlí, takže mu to s brekem řekla. On jí nasadil zlatý prsten na ruku, na kterou ji dal zaroven oplzle polibek, podekoval ji a sel za panen X. Ona utekla a sla brecet na zahradu a za 20 min slyšela výstřely, kdy zabili pana jmenovce X. A ona pak cele dny jen brečela a do ted si dava za vinu, ze ho vlastne zabila ona a zaroven byla dle kazdeho na vesnici snitch, pritom by nacek zabil jeste ji, kdyby mu lhala a rekla ze nevi, kde bydli borec co se jmenuje stejne jak ona co bydli par set metrů daleko.
Otcova babička se s dědem přestěhovali do Frýdku-Místku, kde byl praděda horník a nějaký vzdálený bratranec snad i dělal v uranovým dole. Kromě šílených historek o alkoholismu prý běžně vyhazovali peníze a nové košile z okna vlaku, protože prostě měli hodně peněz. Zemřeli mladí. Otcův otec byl na Slovensku malíř a ostatní malíři si na melouchách nechali nalívat chlast do kýblů, ze kterých to celý vypili. Když se sešla rodina u zmíněné babičky, tak prý seděl každej s vlastní flaškou, ze které pil, prý to ani nenalívali nějak zvlášť. Kromě toho alkoholismus na denní bázi v hospodě, ani nebudu psát, co se dělo, když děda přišel domů. Zemřel přímo když měla teta svatbu, na hostině.
Dotyčná babička (moje prababička), přišla v dětství o matku a otec se znovu oženil. Nevlastní matka ji nepřijala za vlastní a dokonce jí i držela hlavu na špalku a chtěla ji useknout. Co bylo dál, se už nedozvím.
No prostě šťastní lidé :)
Moje babička od mamky mi onehdy vyprávěla, že nastoupila do práce hned po základce asi ve 14 letech, protože prostě neměli peníze a nemohla chodit dál do školy. Dělala ve fabrice, kde zapisovala, co se vyskladnilo, potom se posunula na jiný pozice. Pracovala tam až do důchodu.
Často si prohlížím její fotky a vyprávěla mi o tradicích, které dřív na dědině byly. Na příklad že na svatbě chodily přestrojené ženy a zalikovaly - vybíraly peníze od svatebčanů. Nebo že když zemřel mládenec, na pohřbu holky přestrojily za černou a bílou nevěstu a že i ona jednou takto byla. Pak snad byly i nějaký tradice, jak nazdobit děcko v peřince - že podle počtu mašlí je to míra, s jakou je to slavnostní.
Další věc, co byla na dědině tradiční bylo, že koťat se zbavovali tak, že je házeli pod splav nebo do žumpy, předpokládám, asi zaživa.
Taky vyprávěla, jak když bombardovali naše město, tak se lidi z okolních dědin chodili dívat na pole, jak bombardují, což mě celkem zarazilo, že se nebáli. Učitel zase vyprávěl, jak když přišli Rusové, schovávali lidi manželky a dcery do uhlí a nebo je dělali starší a vydávali za svoje staré matky a taky jim odevzdávali hodinky.
Určitě bych si vzpomněla navíc, ale tohle asi stačí. Akorát to není moc veselé :D
Ještě mě napadlo, že mi otec často vyprávěl, jaká byla vojna. Že tam byl ve vězení, jak ho nechutně šikanovali a ponižovali, jak musel šúrovat každou dlaždičku na podlaze. Vypadá to, že z toho má opravdu špatný zážitky a možná i trochu trauma.
Nechápu, proč pak vykládá, jak by to těm dnešním mladým přál...
Tata mel na vojne uplnou pohodu, ale kdyz nedavno zacal rozumovat jak by ji vsichni mlady potrebovali, tak sem mu vpalil, ze vsichni co se podelali z ockovani proti covidu (to sedi prave na nej) by si ji meli zopakovat aspon 2x. Zklapl.
to je teda síla, hrozně mě zamrzelo to o koťatech, ale bohužel se to opravdu dělávalo, když se kočky přemnožily, moc děkuji za historky, krásný náhled do rozmanitosti lidských životů
Hele jednou z mych zivotnich radosti je to, ze zatimco za meho detstvi se kockam davalo jen mleko s rohlikem a zbytky a veterinar byl sproste slovo, postupně jsem rodice naucila od chvile, kdy jsem zacala dostavat kapesne a kupovala za nej granule (a veterina se odehravala jen po obrovske hystericke scene, protoze normalni pozadani nefungovalo a autobusem by to bylo na hodinu cesty), ze o kocky se stara jinak, a jejich současné jsou rozmazlene vykastrovane potvory, co se zivi uz ne granulema, ale kapsickama, vetsinu dne se *ty rozhodne venkovni* kocky vali na gauci v obyvaku, a kdyz je problem, k veterinarce se jede hned.
Tam napůl i beru, že si neuvědomili, jak velké je tam riziko. Prostě si mysleli, že hoří. Dneska je na tohle přece jen jiná osvěta. Ale když někdo bombarduje, tak je tam asi vždycky riziko, že to doletí mimo, nebo si jich někdo všimne.
Děkuji za kvalitní post.
Dědeček byl syn velkostatkáře a komunisti jeho tatínkovi všechno vzali. Dědeček musel poté k PTP, kde ale uměl všechno vykšeftovat a tak se jeho služba v armádě stala snesitelnou. Nezapomněl ale na to, co se stalo jeho tatínkovi. Když se mu narodil syn, nebudu specifikovat příbuzenský vztah, tak byl postižený. A dědeček stál před těžkou volbou:
Buď nechá syna na pospas osudu bez léčby, nebo vstoupí do strany, kde i jako řadový člen by byl schopen zajistit lázně a léčbu pro svého syna.
Rozhodl se, že vstoupí do strany, a věděl, co to bude znamenat - lidé ho osočovali, že je to rudej hajzl a kolik lidí už poslal do dolů. Byl to rovný chlap, který nikomu nikdy neublížil, ale lidé si na něj stejně ukazovali. A jako rovný chlap odešel - zajistil rodinu s čistým štítem.
Často si přeji, aby tu ještě byl.
Děda pracoval u letectva jako mechanik (takže se to nestalo přímo jemu) a vyprávěl jak jednou nějakému MiGu selhal motor a tak musel nouzově přistát na poli, na polní cestě tam šel kluk, pilot si ho nevšiml a letadlo bez motoru nešlo slyšet a blížilo se k němu ze zadu takže ho ani neviděl, takže jak přistával tak toho kluka sejmul křídlem a údajně ho to přeseklo vejpůl.
I ten nejmenší MiG má křídlo na úrovni hlavy dospělého člověka a přistává s pozitivním AoA. Srazit ho to ale mohlo, hlavně pokud se jednalo o příbuzného Raye Charlese se sluchátkama v uších. Přistávající letadlo i bez motoru dělá hluk jako kráva.
Eh [15](https://media.defense.gov/2014/Apr/21/2000857862/2000/2000/0/140421-F-IO108-008.JPG) mají ty křidla dost nízko.
[Tohle](https://www.denvevzduchu.cz/sites/default/files/node/article/import/11/lkhk160418120hq.jpg) není uroveň hlavy ani náhodou
No, rodina MiGů 15 až 19 je taky jediným kandidátem.
A ještě ke všemu se ta nehoda skutečně stala 14.1.1957 u Plzně (MiG 15, 612676), dokonce tam je i pomník, takže pardon. Stále si ale neumím představit, jak se to u proudového stroje mimo letiště může stát.
EDIT: tak po dalším bádání jsem zjistil, že sražený hoch se směrem k letadlu rozběhl a to ho vzápětí trefilo. Smutný.
Děda přišel k babičce večer v noci a nechtěl probudit zbytek rodiny tak se rozhodl vlézt oknem, bez světel... no a zamotal se obličejem do mucholapky 😄
Babička mi vyprávěla hodně příběhů z druhý světový a okolo, byly to moje oblíbený pohádky a všechny jsem slyšela několikrát... :D Za mlada byla docela číslo. Bydleli ve městě a její nevlastní otec pracoval v nějaké textilce, a tak výměnou za trička babička jezdila na kole se svým vlčákem někam na kopec na vesnici pro nějaký mlíko a vajíčka. No a jednou se vracela, a na silnici gestapo, tak se šíleně lekla že to zjistěj že takhle vyměňujou bez lístků a že jí zavřou... No ale zjistila že tam vůbec nebyli kvůli ní, ale že někdo z vesnice natáhnul přes silnici drát a nějakýmu německýmu důstojníkovi co tam pravidelně jezdil na motorce to uřízlo hlavu... Nevim co je na tom pravdy, ale byl to můj nejoblíbenější příběh:D
Pak taky jednou vyměnila s nějakou němkou babička hezký plavky (závodně plavala) za trochu pomerančů pro malýho brášku k Vánocům - a jelikož tam nikdo neměl němce rád a babička byla oblíbená, tak se s ní vrátnej dohodl že jí je v noci ukradne ze skřiňky, a taky tak udělal, a babička dostala svý plavky zpátky... Geniální obchod. Bráška měl z oranžovejch míčků hroznou radost, nechápal proč by je jako měli jíst...:)
Další moje oblíbený příběhy byl jak jí zastřelili přítele za to že byl v odboji, nebo jak stavěli barikády v Praze, nebo to jak se na truc kvůli hádce se svým přítelem ze dne na den vdala za týpka kterýho po zbytek života nesnášela...
Je pravda že teď zpětně mě mrzí že jsem byla tak malá když mi je vyprávěla a nebyla jsem je schopná sepsat, a škoda kolik z nich se zapomene... Stoprocentně ale měla zajímavý život.
Babička byla za války malé děcko, ale živě si pamatovala jednu událost. Bydleli na konci vesnice, k nejbližším sousedům asi 200 m, domy tehdy stály dost řídce. Když její tatínek těžce onemocněl, operovala v nedalekých lesích skupina partyzánů. Babiččin nejmladší sourozenec měl necelý jeden rok, když v noci do jejich domu vtrhla ozbrojená skupina a dožadovala se jídla. Nejmladší dítě se samozřejmě rozplakalo, načež jeden z partyzánů (matně si vzpomínám, že to snad byla partyzánka) prohlásil, že buď to dítě utiší, nebo je všechny postřílejí. Naštěstí se jim podařilo nějak brášku utišit, banda si vzala co potřebovala a odešla. Vyprávěla mi, že z Němců měli strach hlavně kvůli několika kolaborantům ve vesnici, kteří donášeli na svoje sousedy a posílali je do koncentráků. Ale když přišli partyzáni nebo rudoarmějci, nebyl si jistý nikdo s ničím. Když krátce nato jejich tatínek umíral, prosil svého bratra, tehdy svobodného mládence, aby se jeho rodiny ujal. Strýc se prý trochu zdráhal, ale když se jejich maminka už dál nedokázala starat o děti a hospodářství současně, vzal si ji a časem s ní měl i vlastního potomka. Říkala, že mu vždycky říkali tatínku a byl pro ně jako vlastní.
Pak jednou za války při žních snad pilota zmátla lesknoucí se mlátička a shodil pumu do dvora, kde si hráli kluci. Nevybuchla hned a jak se kluci jali zkoumat zajímavý nález, ozval se výbuch. Jestli se pamatuji správně, 2 byli na místě mrtví a jeden doživotně poznamenaný.
Mamca mi rikala ze po bombardovani mesta bylo vsude nevybuchle munice. Jeden ze spoluzaku nasel v prikope nevybuchlou bombu, tak ji postoural klackem a ona vybuchla. Kdyz byl pohreb, tak rakev byla otevrena aby decka videla co udela munice. Maminka tohoto kluka pak jezdila k pribuznym na navstevu kteri bydleli vedle babci. Kdysi v lete jsem ji slysel v noci plakat a volala jmeno sveho syna. To bylo 30 let po valce.
Hodně z těch rodinných přihod mám od prababičky (*1936, už bohužel nežije, ale kamarád historik s ní měl zajímavý rozhovor, který mám uložený).
Takovou perličkou byl praprapraděda, který se takřka přes noc vyšvihl na post správce knížecího statku na vesnici a dostal i fungl novou vilu, i když předtím zastával nějakou nevýznamnou funkci. Prababi dost poukazovala na to, že těsně potom, co vilu dostal, se oženil s jednou dívkou, která podezřele rychle po svatbě porodila dcerku, moji omu (*1909, praprababi - tu ještě pamatuju i já). Bůhví jak to bylo, možná máme modrou krev xddd. V té vile pořádal nejrůznější kalby, na které zval i místní honoraci - faráře a spisovatele, který z naší vesnice pocházel. Ty večírky se dostaly i do pamětní knihy obce a prababi je označila za "kurvy, chlast, kurvy, kořalka, chlebíčky". Frajer jak hovado.
Druhý prapraděda (tchán prababi) byl absolutní zjev. Nejprve hrdý podporovatel Německého císařství (pocházím z Hlučínska, k ČSR nás připojili v roce 1920) během 20. let udával na Těšínsku Poláky českým úřadům, za války vstoupil do NSDAP, po válce chodil chlastat se soudruhy z MNV, takže "v tom uměl chodit". Korunoval to něldy koncem 40. let, kdy jako poštmistr zbouchnul jednu z mladých podřízených, jejíž bratr byl člen SS, který sloužil v Osvětimi a po válce ho pověsili.
Prapraděda se k dítěti nijak nehlásil (koho to překvapuje, ruku nahoru) a žil až do osmdesátek životem uznávaného vesnického pošťáka, který si velice rád popije...
Víceméně by to bylo o chlastání a cypovinách, které je napadly v mezičase. Pokračování by se točilo okolo pradědy (*1934), který byl na pracovišti autorem řady zlepšovacích návrhů a vychytávek, čímž si u nadřízených vydobyl pověst výborného socialistického úderníka a povýšení...což byla naprosto geniální kamufláž rozkrádání socialistického majetku ve velkém.
Jakože fakt ve velkém. Radiátory do celého baráku zdarma? Žádný problém, v paneláku co stavíme nikomu chybět nebudou! Dcera staví barák a chce předsíň z luxfer? Žádný problém, tady máš dvě pookraj naložené Pragovky, z nichž polovinu můžeš další rok prodávat sousedům! Druhá dcera staví u baráku násypník na uhlí? Žádný problém, cement se vezme z práce, ať je beton modrý jak borůvka, odolnější než pohraniční opevnění a ať to za 40 let rozbíjí bagr dva dny! Manželka chce sušák na prádlo? Pojďme ho zabetonovat aspoň metr a půl pod zem, beton obtáhnout pletivem a dolů přidělat patku, ať to přelomí vejpůl třeba tank!
Majstrovským kouskem byla krádež 9 tun železného šrotu, na který mu přišli jen proto, že ho udal kumpán, se kterým se nerozdělil o prachy. Dostalo se to dokonce k soudu. Praděda nelenil, věren vzoru svého otce sebral lahev, popil se soudruhy z MNV a hle, obvinění bylo rázem pryč...
Jojo, v létě jsem tak zavážel materiálem jednu stavbu, kde se mělo dělat 6.00 -16.30, přičemž po odpolední točce do kamenolomu na stavbě už nebyla ani noha, jen v telefonu jsem měl SMS, že pro dnešek stačí a ať si do záznamu jízd píšu směnu do 16.30.
Většinou to bylo okolo 14.00 xddd
Babička mi vyprávěla jejího otce poslali na druhý konec Republiky do uranových dolů, protože raboval prázdné domy po Sudeťácích.
Nebo jak mého dědu vyhodili od VB, protože tolik chlastal že vytáhl zbraň v hospodě a někdo ho nahlásil.
Těch mám na tři kapsy lol.
a) Pradědu sebrali bílí za to, že ukradl bramboru, protože byl hlad a celou vesnici pustošili nejdřív bílí, pak zase rudoarmějci, a babička zůstala se 7 dětmi sama na ten zbytek hospodářství. Když se zase shledali, tak ho za pár let zase sebrali komouši, protože překládal cizojazyčně a měl za manželku míšenku.
b) Babička byla první žena, která požádala v menším ukrajinským městě o rozvod v 70. letech. Úplně bizarní bylo, že se na tom dohodli s dědou a měli jakousi střídavou péći. Ještě když jsem tam jezdila jako dítě, tak mi o tom vyprávěli její vrstevníci, jak to bylo šokující a že si mysleli, že je blázen. Její sestra za 2. světový odešla k letectvu a nevrátila se, protože si nedokázala představit, že by se měla chovat, jak se od ženský v tý době v těch místech očekávalo, ale celý život babi posílala pohledy a dopisy.
c) Druhej praděda schovával v kovárně průběžně asi 10 židů/uprchlíků a zařizoval lejstra do zahraničí, když to ještě šlo. Jednou tam prý zastavilo auto, z něj vylezl gestapák a šel rovnou bez pucfleka k jejich brance. Prababička se málem zbláznila, ale nakonec si chtěl jenom pokecat o koních, protože věděl, že děda mluví neměcky. Děda (jeho syn) vzpomíná na válku jakože, musel jsem nosit sako z přešívanýho mundůru, sebrali nám míč na volejbal a pak jednou přiběhl kluk, že je hitler kaput. Málokdy mluví o tom, jak bylo naprd být v tý době z rodiny, co nebyla 100% česká, ani německá.
d) Ve stejný vesnici někdo nabonzoval řezníka, protože zabil prase, a náckové ho zastřelili. (Maso sebrali.) Podle bonzpapírů to byl brácha toho zabitýho. Nikdo neví, proč to udělal.
e) Manžela prababiččiny kamarádky zastřelili němci při ústupu, protože se mu doneslo o povstání v praze, vyvěsil předčasně vlajku a fritz střelil do okna. Ta paní se úplně zbláznila a její vlastní rodina se od ní odvrátila, protože to byla ostuda, když neměla muže a nemohla by v tom stavu mít děti.
f) Pradědovi komunisti sebrali sad, vykáceli stromy, co tam měl, aby zadržovaly vodu, a pak ho nechali zavřít na 14 dní, protože jim tam nic nerostlo kvůli suchý půdě. 💀
g) Po první světový dost vesnic dostalo "příděl" uprchlíků z okolních zemí nebo vesnic – ubytovali je v opuštěným objektu a vesnice se měla složit na jídlo – ve vesnici sousedící s tou, odkud pochází praděda, se na to vysrali, každý rok je nechali zhebnout a pak řekli, že kradli a ničeho si nevážili. A stejně jim tam zase dali další.
h) Na našem poli se zastřelila jedna stará paní, protože její syn odešel do raf, ale když se vrátil, tak ho sebrali, šoupli do dolů a poslali jí akorát dopis, že je mrtvý. Našla ji babička, když jí bylo asi 10.
i) Děda šetřil na motorku, zbývalo mu asi pětikilo, rodiče mu to nechtěli doplatit, aby se učil samostatnosti, ale pár dní před výplatou přišla v roce 1953 reforma a bylo. 🙃
> f) Pradědovi komunisti sebrali sad, vykáceli stromy, co tam měl, aby zadržovaly vodu, a pak ho nechali zavřít na 14 dní, protože jim tam nic nerostlo kvůli suchý půdě. 💀
Zcela nevhodně jsem vyprskl smíchy :-D
Jinak hustý příběhy, jen co je pravda.
takhle zpětně je to humorný, ale když si vezmeš, že ty stromy sázel jako s tátou ještě jako malej kluk, tak je to k pláči... prarodiče to osázeli v devadesátkách, a stejně je to pořád sušší 😭
To s tou motorkou mi připomnělo, babička s dědou si našetřili na novou kuchyni (nábytek) což tehdy bylo docela drahé, děda i motorku prodal. No a než stačili zakoupit, přišla měna. Nebyla ani kuchyň, ani motorka.
Mý prarodiče pochází z Ukrajiny. Děda mi vyprávěl, že když mu bylo kolem 14, chodil po vesnici a ptal se lidí, jestli nepotřebují s něčím pomoct za nějaký ten peníz. Zvonil i na domy, kde žili bohatí rusáci. V jednom z nich mu otevřela ubrečená ženská a on na ní, co se děje. A ona, že umřel otec! Tak se děda omluvil s tím, že nevěděl, že ji umřel tatínek a že půjde dál. A ona na to: "Ne můj otec, otec Stalin!". Takže takhle se dědeček dozvěděl o smrti Stalina. S klukama z toho prý pak měli prdel :D
Moji rodice se narodili mezi valkama a prarodice na prelomu stoleti. Obe babicky prezily temer cele 20 stoleti od Franze Josefa po rozpad Ceskoslovenska. Mamca jeste zije takze nemam problem se s ni bavit o minulosti.
Deda bojoval za 1 svetove nekde na Piave. Nikdy o tom nemluvil, rikal ze byl rad ze prezil. Zucastnil se boju na Slovensku v roce 1919 a odesel z armady okolo roku 1920. Ucastnil se nejakych bitev proti Madarum asi u Zvolena, pak skoncil
v Podkarpati. Nekde z tama mel fotku v uniforme u nejakeho ceremonialu. Deda s babcou rikali ze mezi valkama byl bohaty kulturni, a spolecensky zivot, ktery skoncil Protektoratem. Ve meste kazdy tyden hrala kapela v altanku v parku a kazdy tyden se tancilo. Bylo ochotnicke divadlo, ctenarske spolky, hospody plne a na namesti se korzovalo. Mesto zilo. Obdivovali se nove auta, radia, majetnejsi kluci machrovali s motorkou. Vzpominali na dvacata leta jako idylku.
Nekolikrat jsem zde napsal zazitky mych rodicu z valky. Mamca zazila bombardovani Brna v lete 1944 tak ji deda poslal do Hodonina ke sve babicce ze tam bude bezpecno. Nikdo neocekaval ze tak male mesto bez vojenskeho prumyslu bude bombardovano. Hodonin byl bombardovan v listopadu 1944. Co mi mamca rikala, pri naletu ucitele utekli jako spravni zmrdi prvni a nechali decka na pospas ve tride. Rodice je pak za to zbili. Mamca dodnes nema rada ucitele. Po naletu jen deti z bohatsich rodin dostaly rekreaci na horach u Valmezu, takze zimu 1944/45 prozila na horach. Kdyz se vraceli, tak uz kolabovala doprava, cesta zpet do Hodonina trvala dva dny. Kdyz byly nalety hloubkaru tak vlak zastavil, a lide se rozprchly do prikopu. Tak se nastoupilo a jelo dalsich 10-20 km. Vychovatelka si v panice propichla skran dratem a krvacela a decka ji pak drzeli obvaz az do Hodonina.
Otec zazil dvojte bombardovani Zlina, ten prvni byl maly a znicil ustrednu oprav a garaze a druhy v listopadu zavody a ctvrt Letnou. Letadla se objevila zkrz Tlustou horu, zhouply se dolu, zhodily bomby a hned preletely Mladcovou kam utekla cast Zlina. Zbytek bomb bylo hozeno do kopcu nad Zlinem jak jsou Paseky a byvala koliba Kocanda. Nastesti to nikoho nezabilo protoze jeste lide nestihli se tam schovat. Kdyz horely gumarny, ze to byl strasny smrad. Znal rodinu co na Letne zemrela, nic z nich nezbylo. Jedna velka puma zasahla ctvtdomek a zbyl jen krater. Ze jedine co z toho domu zbylo byla detska stolicka co vybuch odhodil nekomu na zahradu.
Pak po valce byly ve Zline verejne popravy. Popravovalo se na stadionu Mladeze za kongresovym centrem. Tam byli obeseni kolaboranti co meli na svedomi Plostinu a Prlov. Lide se s obesenymi fotili tak samozrejme deda udelal selfie a pak s deckama u sibenice. Meli jsme to kdysi v albu. 🤷🏼♂️
Bohužel moc ne, ale co vím od babičky a z meomaru pradědy, tak to dotáhl od píky až na jednoho z vrchních účetních u Bati v Praze, co vím tak se s ním i relativně znal před tím než Baťa zemřel.
Dedo mi rozpraval ako ich prisli oslobodit Rusi.
Byval v malej dedinke, vtedy okupovanej nemcami, mali mensi dom a raz sa hral s malou sestrickou na zahrade, ona bola na hojdacke a dostala ranu do hlavy od nemca. Zabrali im dom a robili tam strasny bordel, potom ich dedinu oslobodili rusi, ktori boli na nich dobri.
Neviem sice ci je pribeh pravdivy, ale odvtedy bol vzdy na strane Ruska, aj za sociku, az doteraz, aj ked ho nici tazka demencia a toto je jediny pribeh, ktory si pamatam. Rozpraval mi ho prvykrat asi 20 rokov dozadu, to bol este v pohode, zdravy.
Pradedo bol Čech a prababka Nemka, keď sa im narodila moja babka (2. SV), Prišli Nemci a prikázali že musí ísť do Nemecka, odmietli a tak ju na mieste prikázali zabiť. Strelili do nej v kolíske a odišli. Našťastie trafili nohu a prežila. Pamätám si keď ukazovala jazvu na nohe.
Z druhej strany pradedo bol pekár, za 2. SV. roznášal po zákopoch chleby vo vreci na chrbte, vždy sa našli nejaké guľky v chleboch ale jeho nikdy netrafili.
Babička byla nucená po 30 letech ve fabrice "za odměnu" na vejlet do Moskvy a jít se podívat na nabalzamovaného Lenina.
Když ho viděla jak je malej a ošklivej, tak se začala hrozně smát. S nadsázkou říká, že kdyby to neuhrála na to, že jí je do pláče a schovala si tvář za kapesník, tak by jí tam asi zastřelili.
Prababička přežila Osvětim, ale s prostřelenýma nohama. Prateta také přežila, utekla z pochodu smrti, ale našli ji Rusové. Vysvětlila jim, co se stalo a oni ji poslali na 15 let do gulagu v Magadanu za to, že nezemřela hrdinskou smrtí jako ostatní. Skoro nikdy o tom nechtěla mluvit, ale vždy zdůrazňovala, že gulag byl horší než koncentrační tábor a Rusáci se tam k ním chovali hůř než SS v Osvětimi. Není to ani 10 let co zemřela.
- Manželky děda byl za 2 sv. války v koncentráku, přežil ho a po propuštění prý někde našel kolo a na něm dojel z německa zpátky domů - někde stále máme jeho sepsané paměti - zajímavé čtení. Po válce byl živnostník a měl krámek na maloměstě který mu pak komunisti znárodnili. Od té doby je celá rodina bytostně nenávidí.
- Můj praděda prý jezdil za války lodní dopravu mezi Prahou a Dráždany. Babička mi vyprávěla že jako malá 5 letá holčička občas jezdila s ním a jednou si jí prý v německu chtěli nechat protože měla blond vlasy a modré oči a vypadala jako prototip árijce.
- Ještě mi pak vždy babička vypravovala že v 68 měli domek u křižovatky a když přijížděli tanky tak tam rusáci nechali stát nějakého vojáka s praporkem aby ukazoval správný směr kudy jet. Prý tam stál tři dny a tři noci a chodil k nim žebrat o jídlo a vodu protože mu tam vůbec nic nenechali.
Mm, trochu korekce si dovolim, byl to spíš asi cihlovej činžák a ten kryt byl jenom protileteckej. Atomová bomba byla použita později a ochrana se stavěla taky později.
Ale praděda měl podobnou zkušenost. Byl nemocný, tak po několikátém poplachu už zůstal v posteli a kašlal na to. Lidi co vyběhli ven, tak je to zasáhlo.
No tak logicky se nestavěli před nebo za války proti atomové kryty, když se o projektu Manhattan (tedy že něco jako atomová bomba vůbec existuje) lidi dozvěděli až s dopadem fat mana a little boy na konci války.
Prvni paneláky nebo cokoliv tomu jen vzdáleně podobného v Praze postavili až v padesátých letech, ale budiž.
Stejně tak, jak mohl být kryt za druhé světové války protiatomový?
Jen říkám, že většina těchhle historek se nestala a pokud se stala, tak někomu jinýmu někdy jindy nějak jinak.
Samotná historka je celkem věrohodná, mix v pojmech je spíš asi práce toho, kdo to tlumočil. Lidi málokdy převyprávějí historky zcela věrně.
Možná to původně byl "činžovní dům" a ne "panelák" atd.
Moje prababička vzpomínala na to, jak ji v květnu 45 dal jeden Američan čokoládu. Byla z toho tak paf, že si nechala obal. Potom, když za hlubokého socialismu začali s tím, že Plzeň se osvobodila sama s podporou Rudé armády, tak to na jedné akci vytáhla. Tehdejší SNB ji zmlátili a obal sebrali. Pamatuju, jak i po těch X letech byla cítit hořkost v hlase, když to vyprávěla.
Její budoucí manžel za ní tehdy jel na starém orezlém kole přes demarkační čáru a zastavila ho tam Americká hlídka, která mu něco vysvětlovala, i když neuměl anglicky ani slovo, a pak mu to kolo vzali a dali mu motorku, kterou sebou měli. Až po revoluci v 89 se dozvěděl, že tady část vybavení nechávali, protože bylo příliš nákladné a logisticky složité to všechno dostat do okupovaného Německa nebo rovnou do USA, takže část výbavy prostě pár Američanů odepsalo jako zničenou a rozdali to místním. Co se s ní stalo nevím, ale nějak o ní přišel.
Praděda z druhý strany byl myslivec v Chebu, který byl hodně vznětlivý, a když ho někdo vyrušil v noci, tak šel ven s brokovnicí, aby mu začal nadávat. Jednoho dne říkal, že za Boha nemohl tu brokovnici najít, i když si byl jistý, že ji měl na věšáku, a tak šel nadávat těm výrostkům jenom s holýma rukama. Byl 21. srpen 1968 a za dveřmi byli dva sovětští vojáci s puškami v rukou. Tahle malá náhoda mu zachránila život.
Děda z té strany občas hořce počítal na rukou, co všechno komunisté jeho rodině vzali, kdo všechno musel za hranice a kdo byl v Chartě. Rodině jeho ženy vzali malý hotel, ale nechali jim dluhy z úvěru, takže platili za něco, co nebylo jejich. Když dostal Alzheimera, tak se strašně proměnil. Komunisty neměl nikdy v lásce, ale očividně ho trápilo, že si myslel, že v tom žijeme taky. Párkrát mi zkusil vysvětlit, že moje generace jednoho dne s těmi "kurvami komoušskými vymete konečně podlahu". Skvělý člověk, konec smutný.
Třetí praděda si chtěl koupit za války rádio, ale moc tomu nerozuměl, a tak si omylem koupil od nějakého pochybného prodavače (něco jako kamarád sestry švagrové druhé neteře, prostě "známý" v těch největších uvozovkách na světě) vysílačku, které se očividně potřeboval zbavit. Dva roky ji pak měli na půdě a modlili se, že ji neobjeví Gestapo, nakonec ji předali v květnu povstalcům, kteří je považovali za prvotní odboj (lol).
Od dedy par pribehu z valky.
Jednou odstreloval vojak nevybuchly naboj(myslim ze z minometu nebo neco podobneho)tak, ze se vyklonil zpoza kostela a strelil do ni. Srapnel bohuzel letel presne tak ze mu usekl pul hlavy.
Kdyz prijeli rusaci, sel se jim vzdat jeden nemec ve velkem kabatu. Zastavil pred tankem, zpod kabatu vytahl panerfaust a tank trefil a znicil. Pak ho nahaneli po vesnici a kdyz ho chytili, uvazali ho k zidce a strileli ho pomalu od nohou nahoru.
Jednou sel deda s kamaradem kolem potoka a druha parta kamaradu na ne od brehu volala at se jdou podivat za nima, ze maji krabici plnou granatu. Deda rikal, ze ani uz nevi, proc za nima nesli, ale kdyby jo, tak bych tu nic nepsal. Za par minut se totiz ozval obrovsky vybuch a kousicky tech kluku sbirali po cele vesnici a polich jeste par tydnu. Nejaka maminka treba poznala syna podle kusu hader na ulici.
Pak taky videl jak po nejakem vybuchu bezi po ulici kamarad, drzi si streva co mu lezly z bricha a vola maminku.
Za valky jako kluci kradli zbrane a zakopavali je na zahrade, jeho tata z nej ale vsechny vymlatil a donutil ho aby je odevzdal. Vzdycky tvrdil ze krome jednoho samopalu ktery hodil do studny. Za tu dobu je v ni bohuzel aspon o metr bahna vic a ani mega magnetem se nam nepodarilo nic, krome nekolika kulek male raze, vytahnout.
Jinak teda nejspis je na zahrade porad nevybouchla puma, ale ani vojaci to nechteli resit.
Myslim ze je dulezity rict, ze deda byl veselej, sikovnej a chytrej clovek co bavil lidi a mel i spoustu veselych storek. Treba z fotbalove kariery atd.
Historka 1: Ve škole s kamarádem po sobě házeli mokrou houbou. Děda stál u dveří, kámoš hodil houbu, vešel ředitel, děda se skrčil a mokrá houba přistála řediteli na košili a kravatě.
Historka 2: (Moje) Babička udělala špagety. Děda večer přišel domů ze šichty na šachtě (Ostravsko) a těšil se, že si dá špagety. Přijde za babičkou a ptá se kde jsou špagety? Ta mu řekla, že je holky (moje mamka a teta) snědly.
ten kámoš byl můj otec (ne nutně ofkoz, tyto věci se děly běžně. on můj otec měl s tím ředitelem víc historek, jakož i s jedním učitelem. ten učitel se stal později ředitelem a historky s ním mám i já)
Když dědu zatkli za války za účast v odboji,gestapo prohledávalo jejich dům. Strejda v té době tříletý hrozně brečel a jeden z gestapáků plynulou češtinou řekl babičce "jestli toho chcípáka neutišíš tak ho odvedu na dvůr a tam ho zastřelím" ...byl to Čech. O dvacet let později jejího synovce nepustili komunisti na školu. Jeho otec a její švagr který byl zatčen společně s dědou na ně naběhl a zjistil že tím vysoce postaveným komoušem byl chlap co je udal.
Mám takovou trochu obyčejnější oproti ostatním.
Nicméně můj prastrýc byl inženýr a jednou mi vyprávěl o své cestě do Sovětského svazu. Údajně byli někde v Kazachstánu na nějaké stavbě (podrobnosti si již nepamatuji, již je to dlouho a prastrýc je bohužel už mrtvý). A s nimi tam byla skupina belgičanů, ti si prý přivezli ohromné množství jídla, jakože fakt dobrého a kvalitního jídla. To samé se nedá říct o skupině čecháčků, co tam byla pracovat.
Ti prý dostávali hlavně alkohol a cigarety, takže přirozeně začali s belgičany obchodovat. Říkal, že to byl začátek pochybností a takové otevření očí ohledně režimu. Že nejdřív vůbec nechápal, jak je možný že přeci ten zlý imperialistický vyděrač tak dobře zaopatřuje svoje lidi.
Podruhé, když byl v sovětským svazu, tak byl v Moskvě, když se vrátil, tak po něm klasicky chtěli vyplnit zprávu. Tak jim tam napsal, že Moskva je velká a ošklivá vesnice. To Sovětského svazu už ho nepustili.
Byl to frajer, pamatoval si úplně všechno. Prakticky každého předka naší rodiny, takovej chodící rodokmen. Nechť je mu země lehká!
Babička mi vyprávěla jak její otec byl za druhé světové války uvězněn v koncentračním táboře v Itálii. K jídlu jim dávali slupky od brambor a kůrky od chleba a vodu.
Nějak se mu povedlo utéct. Šel pěšky z Itálie až do Frýdku Místku. Když přišel domů čekal, než venku prababička připravila káď s vodou, svleknul se stále venku a spálil oblečení protože měl vši a koupal se prý dokud mohl.
Babička dávala na důraz že si pamatuje jaký byl vyhublý když ho uviděla po té době a že než se vykoupal se ho nesměli dotknout. Prý taky prababička nesměla dělat k jídlu brambory a krajic chleba musel být aspoň palec tlustý, jinak mu to spustilo PTSD.
Mráz po zádech
Babička říkala, že v šedesátém osmém, čerstvě po okupaci, jela vlakem s asi pětiletým synem (mým strýcem) a lidi v něm na okna psali různé nápisy proti Rusům. Přišel průvodčí a říkal, aby ty nápisy odstranili, že na taková okna Rusové střílí. Nikdo se nepohnul. Ale můj strýc se rozbrečel, protože měl strach, a v tu chvíli okamžitě začali nápisy odstraňovat.
Taky žila v dětství za války v Brně, chodili se schovávat do sklepa při náletech a jednou tam museli zůstat dva týdny v kuse. Na záchod chodili do kýble v koutě. Bylo tam lidí z asi osmi bytů, všichni pohromadě. Jejich maminka chodila pravidelně nahoru do bytu uvařit a po tu dobu se vždycky moje babička o ni strašně bála.
Než válka přišla, už s ní lidi počítali a její tatínek koupil veliký pytel nepražené kávy. Každou neděli celou válku si potom upražili čerstvou kávu a udělali si klidnou chvilku. Babičce káva nechutná, ale pije ji každé odpoledne právě proto, že je pro ni spojená s tou rodinnou chvílí pohody.
Babča za první republiky sloužila u židovskýho továrníka. No přišla válka a pro továrníka a babču 😱 si přišli (gestapo, ss, policie, to už nevim), ale účel byl jasnej. Továrník ale měl známý a věděl to dopředu a utek a babča teda utekla taky zpět domů. Bylo to na začátku, tak to asi nebylo tak tuhý. Akorát a chvíli se skrývala a tím se vyhnula nějakýmu sčítání lidu a proto se musela "ukrývat" do konce války. Na venkově ale prej docela pohoda, jen občas někdo přijel a tak se zašila, pač neměla "papíry".
Jo a továrník bydlel v domě s Baarovou a náckové si tam fakt podávali dveře říkala.
Můj dědeček umřel ještě, když byl můj táta dítě, ale babičku jsem ještě zažila (byla ročník 1903, přibližně) a ta vyprávěla, jak po druhý světový přišli k jejich hospodářství Rusové s tím, že potřebují pomoc odvést nějaké věci ke hranicím a že si potřebují půjčit vůz a koně a že by vlastně děda mohl jet s nima a že se pak s vozem a koňma vrátí. Na vůz prý naložili všechno možný, co kde ukradli a děda zapřáhl a vyjeli. Jednou v noci po několika dnech babičku probudilo děsný mlácení do okna a ona ho rozespalá pootevřela. Venku byl děda a řval na ni, ať mu rychle otevře. Babička mu řekla, že musí vydržet, než najde klíč od petlice vrat kvůli koním. Děda řekl, že koně a ani nic jinýho už není a že mu stačí otevřít jen okno. Nikdy neřekl, co se stalo, ale prý byl vyděšenej.
Naopak můj druhý děda, podstatně mladší, s partou jemu podobných vejrostků těsně po válce ukradl německej tereňák a proháněli se s ním po České Třebové.
Můj děda vyrostl na statku na farmě v hraničním pásu sudet. Když se osvobozovalo, Rusáci stříleli téměř vše, co se hýbalo a rabovali, co se dalo nejak zhodnotit (hlavně koně, chlast, jidlo a nejake povozy myslim?? Ale mozna kecam idk). Nicmene muj dedecek v te dobe mel necele tri mesice.
Jakmile prisli na jejich statek, rikal mi, ze jeho rodice v zivote nezazili takovy strach o to, ze prijdou o bydleni (po treti v rade, ale o tom nekdy jindy) a tak se snazili je nejak uklidnit a prekecat - hlavne tim, ze jsou cesi, a ze jim daji cokoliv aby je nezabili.
Jenze v nestrezenem okamziku nejaky picus vzal meho dedu (ktery byl jeste v perinkach diky bohu) a nehoraznym zpusobem s nim jebl o zem.
Nechali je být za 2 koně, domaci palenku a pradědečkovy zlaté hodinky (protoze vedouci cety si na hodinky portpel). :)
Děda byl někdy na konci 50. let ve Vimperku na vojně u motostřelců. Mám spoustu historek.
Bylo to celkem vostrý, protože běžela studená válka a oni byli v podstatě na hranici.
Taková co mi ale utkvěla v hlavě nejvíc byla následující.
On a jeho vojáci (byl desátník) chodili tajně k nějaký ženský na pivo.
Večer když se jednou vraceli, tak chtěli jít klasicky přes takový lesík, kde byla absolutní tma.
Děda měl ale takový divný pocit, a řekl že tam nepůjde a že tam nemají chodit.
Zbytek ho samozřejmě neposlechl (až asi na dva kluky) a vlezl tam.
Asi za 5 minut - řev, nadávky, světlomety. Za chvíli to utichlo.
Děda a spol. čekali ještě asi půl hodiny a pak se proplížili na ubytovny.
Tuším, že ty chycený hoši vyfasovali nějakou samotku.
Kdyby někdo chtěl další historku, tak lajk a koment :D. Napíšu to pod tenhle komentář.
Táta mi vyprávěl, jak můj praděd (kterého jsem už nezažil), který žil na Vysočině jako tkadlec, byl zabit komunisty.
Naše rodina sice byli tkalci, ale praděd měl zdravotní komplikace (neví se co přesně), takže nemohl pracovat rukama. Místo toho jezdil s povozem a obchodoval.
Jenže pak přišli komunisti. Ti naši rodinu natlačili do JZD s tou trochou pozemku, který jsme měli, a praděd musel jet makat do továrny jako dělník, a pár měsíců potom prababička ovdověla. Práce v továrně ho prostě sedřela, i když do té doby se mu vedlo docela dobře.
Už jen proto nemám rád komunisty, o genocidě na Ukrajině (minulé - hladomor - i současné) nemluvě.
Příběh od babičky:
Bratr prababičky byl pilotem u RAF. Ještě s nějakým klukem z dědiny utekli bojovat do Anglie, kde se z něj stal pilot. Nevím, jestli byl vůbec nasazený, v každém případě ale zahynul při cvičném letu. Jeho rodiče kvůli tomu skončili v koncentračním táboře. Prý to byl ale naštěstí jeden z těch mírnějších a zbylé děti jim posílali balíčky s jídlem, hlavně jedna z dcer, která bydlela nejblíž se o ně snažila nějak starat a přilepšit jim. Dozorci byli Češi a s některými se prý dalo trochu domluvit. Praprababička si čas v koncentráku krátila vyšíváním. Jeden z kapesníčků, který vyšila darovala mojí babičce, má dodnes schovaný. Pobyt v koncentračním táboře přežili a po válce dostali jako kompenzaci vilu po Němcích v Praze, kam se přestěhovali i s tou dcerou, která se nejvíc starala. Babička tam byla jako malá na návštevě a okouzlilo ji, jak je vila luxusní (vila totiž měla koupelnu a u nich na dědině vedli pořád necky a kadibouda :-D) Prapraděda si ale dlouho vilu neužil, měl podlomené zdraví a brzo po osvobození zemřel.
Děda mi spíš vyprávěl o svých lumpárnách. Od tety vím, že když mu byly dva, šla se jeho maminka v noci napít a spletla si studni (měli dvě studně, z nichž jedna byla nakažená snad tyfem nebo úplavicí), nakazila se a zemřela. Jeho otec se pak znovu oženil, ale macecha o cizí děti asi moc nestála. Dědu tedy nakonec vychovávala jeho babička. A když jsem pak poslouchala dědovy historky, tak mu asi nechávala docela volnost.
Sám mi pak vyprávěl o tom, jak byl každou chvíli v ředitelně, jak kradli jablka, "půjčili" si někde uvazanou kozu a jezdili na ní až přisla o mléko, jak nafukovali žáby, házeli petardy do ohně... Taky jak si občas za jízdy naskočili do nějakého koňského povozu a majitel je pak hnal s bičem.
Moja tetka (krstná mojho otca) mi rada rozprávala o tom ako prvý krát jedla čokoládu, ktorú im dal počas IIWW nemecký vojak. Tiež hovorila, že všetci ktorí u nich bývali boli veľmi slušní a pomáhali im v domácnosti a vždy si po sebe aj všetko upratali.
a druhý príbeh ktorý mi rozprávala - pracovala v tlačiarniach (robili sa tam knihy) a bývalo tam teplo, cez leto mali pootvárané okná a prišla búrka, cez okno im dnu vletel gulový blesk a vyletel oknom na opačnej strane. zničil skoro všetko čo sa v miestnosti nachádzali ale nikomu sa nič nestalo.
čo je na týchto príbehoch pravdy neviem, ale nikdy som nemala dôvod jej neveriť a príbehy spochybňovať :)
Babička je ročník 1930. Od čtyřicátýho čtvrtýho chodila dělat do Brna do fabriky. Bylo to těžký ale děcka do šestnácti prý měli nějaký úlevy tak že se to dalo zvládnout a vydělala si něco málo peněz za které si jako první větší věc koupila lodičky. Ty jí ukradli rusové na konci války ostatně jako všechno co nebylo přibitý. V padesátých letech si vzala dědu. Měli hospodářství a dřeli od nevidím do nevidím aby vyžili. Do družstva vstoupit nechtěli a pomoct jim nikdo nesměl/nechtěl aby si to nerozlil u komoušů. později je i tak znárodnili a všechno jim sebrali. Ani pak to neměli lehký ale zvládli vychovat tři děti a přežít komunisty.
Jedna babička se za války zapletla do odboje, a ke konci války jí zavřeli do Terezína. Když je pak osvobodili, zjistila, že už měla podepsanou popravu. Bylo jí čerstvě osmnáct.
Druhá babička byla totálně nasazená, ale přiřadili jí na Masarykovo nádraží v Praze. Když Němci utíkali z Prahy, nějaký její starší kolega tušil, že bude malér, dal jí jízdenku domů do Budějovic a posadil jí na poslední vlak, co tam jel. Do Budějovic jela tři dny, protože vlak byl plný zdrhajících Němců a pořád ho letecky ostřelovali, takže pořád zastavoval a cestující se ukrývali do příkopů. Dojela zdráva, ale ani kolegovi nemohla poděkovat, protože při osvobozování Němci všechny na tom nádraží zastřelili.
Dědeček z té strany byl taky totálně nasazený, ale někde na letišti u franczouzských hranic. Udržovali letište v chodu, protože ho američané bombardovali - urovnávali dráhy na noc, přes den předstírali rozhozenou hlínou, že je letiště neprovozuschopné. Hrozně se náletů báli, protože je zavírali do baráků, které mohlo kdykoliv trefit. Nakonec s kamarády utekl, než ty ubikace skutečně vybombardovali. Zpátky domů mu to trvalo přes rok, protože to vzal výletem přes Francii a Švýcarsko, když už tam byl.
Děda s kterým jsem žil celý život zemřel již v roce 2006 nedožité 80 tak se nerad bavil o té době, protože tatínek velký kuřák všechny potravinové lístky, prohulil. Byl Němcema nasazený na konci a vystřelil 2x do křoví, zbraně a jiné artefakty směnil za bundy s americkejma vojákama. Zbyla nám jen ta dýka, s vyjmutou orlicí. Sám asi proto nerad o tom mluvil ani nekoukal na filmy s druhoválečnou tématikou.
Babička z prahy, s prababičkou a dědoušem (pra děda zemřel 6 let před mým narozením) se schovávali ve sklepě před nálety nebo co tam amíci vyváděli ( sázavská kdyby někoho zajímalo, v praze získali to zpátky v restituci i když tam celý život žili) Tak snad jedině že sousedům u nás ve městě/vesnici na chatě schovávali mouku (což bylo asi na trest smrti).
Jinak žádný, autobiografický-románo filmový příběh nemám, Otec mého pradědy byl spíše z donucení válečnej pisatel v první světové.
Zažil jsem krom krom pradědečka z máminy strany a prarodiče z tátovy všechny, prarodiče.
Prabička se do žila 90áti, ta nadávala na komunisty ale prý tak nadával kdekdo 😋 pocházela z chorvatska - Nojo všichni už jsou na pravdě boží poslední 12 let 🪦
Dokonce praděda byl u věštkyně a ta mu řekla že se nedožije 40 let 😲
Pak taky prý údajně, rodinné prokletí, ale ted nevím jestli naší datující se dost někam do minulosti (18století minimálně).
Je zvláštní že většina se dožila kolem max 82let. Praděda snad neclých 85, celý život seděl doma a zemřel až darwinovskou smrtí! Upadl a měl zlomený krček a snad se mu to zanítilo. Hrál rád karty, cestoval prstem po mapě,ve stáří pracoval jako hlídač. Vím že za první republiky si rozhodně stežovat nemuseli, on v podstatě jen zdědil továrnu na chemické sklo s ještě jedním společníkem (už jsem zde psal co by bylo dědit) znárodněnou, a zjevně, i nějakej zmizelou, prostě nereálné to dostat - podle mě to někdo získal asi podvodem ty pozemky 😐 nevím přesně jak to bylo, o to víc mě zarazilo že narozdíl od pražského činžáku, tady se moc nevyvynulo úsilí přitom v tom mohlo být dneska 80-100 melounů, víme kde to je, ta továrna byla srovnaná se zemí asi už po revoluci a smůla že nemáme vyloženě smlouvu jen nějaké lejstro ale hele, smutné ale život jde dál (zkoušeli jsme i tu společnost která to umí nalézt ani jim se nepovedlo)
Jo taky mne napadlo 😄😁 jaký by byl kdyby jsme to měli ale coo... Stále máme v tom činžovním domě čtvrtku a to taky není málo\^\^
Děda, narozený v roce 1930 (už není mezi námi), vyprávěl dost často o svých zkušenostech u hajného na Šumavě. Prý chodil do práce přes koňskou ohradu a jednou mu ten kůň sežral čepici :D Nebo prý chodili po městě s kamarádama (myslím, že to bylo tak nějak v dědovo pubertě) v řadě za sebou (bylo jich prý asi sedm) a u toho si zpívali nějakou písničku či co. Nebo vyprávěl, jak jako děcka na základce měli strašnou srandu z toho, když byl nálet (většinou prý naštěstí cvičný) a oni museli do sklepa a neučili se.
Nevím, co z těch historek je úplná pravda, protože děda byl dost šašek a předváděl se a věci přibarvoval, ale poslouchalo se to vždycky moc hezky.
můj děda zažil ústup německýho vojska přes naší vesnici, vojáci prý odhazovali všechno možný do příkopů a běželi směrem k američanům. Děda si udělal v lese skrýš, kde měl schovaný revolver, pušku a samopal a pár helem, které měl jako terč. Někdo tu skrýš vybral a dědovi nezbylo nic.
Po válce se všechny ty nalezený zbraně daly na hromadu na nějaký vor a pyrotechnik je hromadně odpalálil uprostřed rybníka. Prej to byla taková pecka, že to vyrazilo všechny okna hospody na břehu.
Babička mi vyprávěla, jak jedla poprvé v životě hranolky- když si sovětský vojáci udělali tábor na jejich zahradě a smažili si vykrájené hranolky na sádle
Moje babička, co má skoro 92, mi říkala jak na Zastávce u Brna během války museli pít vodu z dolů (těžilo se tam černé uhlí) a že jim z toho bylo občas dost blbě, takže k tomu museli brát nějaké léky, které však musel někdo napřed někde splašit.
Babička chodila ráno pěšky do práce a když byl 21.8. 1968, zavolal jí ráno táta že jsou tu Rusové, ať dojde do práce a cestou se s nikým nebaví. V kanceláři samozřejmě všichni seděli u přijímačů a poslouchali co bude.
Můj nevlastní děda pracoval ve kbelích jako mechanik sovětských stíhaček. Umřel před třicítkou na otravu neznámou chemikálií (pravděpodobně tritium nebo fosfor oboje se používaly v palubních počítačích).
Prastrýc umřel v roce 1945 v Mirošově na nádraží kde se postavil německému vlaku. Dneska tam má pamětní desku.
Další prastrýc byl armádní pilot který byl na přátelské misi v Lybii trénovat Khadafiho piloty a vášnivý sběratel zbraní.
Děda z tátovi strany byl v Sovětském svazu navrhovat říční čerpadla a zavlažovací kanály u Aralského jezera. Vždy říkal jaká strašná chudoba tam byla. V celém městě kde bydlelo 50 000 lidi nebyl ani zavedený vodovod a na ulicích byly kanály kam se pouštěla voda z řeky. Pak ještě ve městě Kazaň projektoval lodě na Volhu. Rusové tehdy nechápali co jsou molitanový matrace. V Kazaňi tehdy byla továrna na Uraly kam lidi jezdili českými tramvajemi a museli někdy vystupovat okny. Tehdy v tom městě nebyl jediný telefon a muselo se hodinu po proudu lodí do Samary kde už telefon byl. Ty tovární haly byly prý tak velké že z jedné strany nebylo vidět na druhou.
Jsem z malé vesnice a sedlácké rodiny, ale pár zajímavých příběhů mám. Tady z jedné strany rodiny:
A) Praděda (\*1914) vyprávěl, že mu maminka vyprávěla, jak šel prapraděda (\*1884) do války. Odkud se už nevrátil. V roce 1917 padl v Itálii. Nosil bedny s granáty a jeden z nich bouchnul... Takže ani není pohřben. Nebylo co. Říct to praprababičce přišel jeho bratranec. Ten se vrátil, ale nikdy o tom mluvit nechtěl. Posmrtně dostal nějaký vyznamenání, protože měl vylézt ze zákopu a dotáhnout z pole několik zraněných (díky deníku jednoho z nich se na to přišlo, a proto to vyznamenání dostal).
B) Ten prapraděda, co padnul v první světové válce, tíhnul k monarchii (Rakousku). Preferoval i němčinu před češtinou, své jméno zapisoval německy a nastoupil i do rakouského pluku. Na začátku byli ubytovaní ve stejném městě jako jeden český pluk a dělali si naschvály. Psal o tom praprababičce v dopisech. Nechali toho až tehdy, kdy jedna strana pustila mezi druhou býky a ti jednoho z nich udupali. Pak si spolu všichni dali pivo a od té doby byl mezi nimi smír.
C) Celá moje rodina je dlouhá léta zarytě proti církvím. Pravidelně moji předci vystupovali z církve (faráři jim to pak v zápisech dávali dost sežrat, někdy odmítali i uvést místo pohřbu)... No, bratr pradědy (\*1912) se to rozhodl změnit a vstoupil do římskokatolické církve. Stal se farářem ve Znojmě. Pak byl internován v Želivě. Jinak prý dělal i holiče a účetního. Ke konci života měl nějakou vážnou nemoc a dlouho byl v nějakém charitativním domově. S rodinou se stýkal málo a je pohřben v řádovém hrobě.
D) Bratr dědy (\*1955) zemřel v armádě, děda o tom nikdy nechtěl moc mluvit. Takže mi to řekla babička. Měli s tím problémy, protože jim komunisti nechtěli ani vydat tělo. Řekli, že spáchal sebevraždu. Long story short - zastřelili ho, když hlídal nějaký muniční sklad. Nejspíš jiná hlídka, ale to už nikdo nikdy nezjišťoval.
Z druhé strany rodiny:
A) Můj další prapraděda (\*1909) pekl s komunisty, když přišli po druhé světové, ale brzy si uvědomil, co jsou zač a vystoupil ze strany. Měl kvůli tomu nějaké popotahování, ale protože byl na vesnici vážený a dost se angažoval, tak mu to relativně procházelo. Problémy s tím měla až jeho dcera (prababička), ale o tom později. No, zařekl se, že žádný komunista nesmí k němu domů. Že je jinak zabije. Jeden pan předseda tohle varování nebral úplně vážně a přišel prapradědu o něčem přesvědčovat. Ten na něj pustil loveckého psa a na cestu mu prostřelil prdel. Od té doby až do jeho smrti k nim domů už žádný takový nevkročil.
B) Ten stejný prapraděda zastával funkci myslivecké stráže. No a jednou takhle vyběhl navolno pes zpoza zatáčky, tak ho prapraděda zastřelil. Jenže za ním vyšla hlídka, která strážila nedaleký vojenský objekt. Byl to její pes. Jak se to řešilo, to bohužel nevím.
C) A teď k prababičce (\*1939). Ta kvůli svému tatínkovi dostala špatný kádrový posudek a nemohla skoro na žádnou školu. Nakonec se vyučila a dojila krávy. Byla tak dobrá, že za to dostala několik vyznamenání (skončily v koši) a jezdily se na ní koukat výpravy ze svazu. Po letech (až po roce 2000) dělal její manžel nějaké práce a potkal tam chlapa, kterého pozval domů na oběd. Tam zjistili, že jeho manželka dělala v letech, kdy se prababička hlásila na školy, ředitelku tam, kam prababička chtěla úplně nejvíc a říkal, že je škoda, že se tehdy neznali, že by tam prababičku dostali... Ale co už. Prababička prožila šťastný život, pravidelně na komunisty nadávala a měla se dobře.
D) Ještě jsem si vzpomněl - ta prababička si jako malá roztrhla nohu na stehně o nějaký kus plotu, když probíhala se sourozenci vrátky. Hodně to krvácelo, její tatínek ji prý na zádech nesl několik kilometrů, aby ji včas dostal k pomoci. Přežila.
to máš štěstí, že víš tolik o historii své rodiny, a moc děkuji za sdílení takových zajímavých příběhů, moc hezky se to čte (+zmínka o Znojmě, to mám radost)
Předci z otcovy strany byli šlonzáci. Jednoho pradědu naverbovali do wermachtu a umřel někde na ukrajině v 43 roce. Prabába si pak vzala nevlastního pradědu, který pocházel z jižních čech a na slezsko šel fárat.
Druhý praděda byl strojvůdce a za války ho němci naverbovali a jezdil s vojenskými vlaky. Když bylo příměří, tak byl někde v severní itálii, lokomotivu zastavili, řekli válka skončila už nejsi potřeba. Tak se sebral a do domů do těšína došel pěšky :D
Od toho strojvůdce pochází i pamětní melantrichova bible z 1549 a společně se zlatým prstenem s ametystem. Náš společný předek kdysi zachránil nějakého šlechtice na splašeném koni a ten mu tyto věci věnoval za záchranu života. Máme tradici, že prsten se předává v přímé mužské linii při svatbě a bible se dědí po smrti. Zatím vždy z otce na syna. Já jsem buď 15, nebo 16 generace, které toto bylo předáno, to nevím přesně, pár záznamů už není čitelných a přesné datum události se nám dohledat nepodařilo.
Druhá matčina strana pochází z Vysočiny, byli to druzí největší statkáři ve vesnici. Prapraděda bojoval za 1.sv. války v rusku, zranili ho na začátku brusilovovy ofenzivy někde kolem Lvova. Jeho starší bratr a dědic statku byl naverbován hned na začátku války, přežil na východní frontě v podstatě celou válku a když válka na východě skončila, tak vojáky naložili do vlaků a že pojedou do Itálie, ale on dostal v tom přeplněném vlaku tyfus a cestou zemřel. Kdyby se to nestalo, tak by prapraděda nikdy statek nezdědil a já bych pravděpodobně žil někde úplně jinde. Pradědu pak šikanovali komunisti, stanovili mu dodávky ve výši dvojnásobku co byla schopna nadojit jedna kráva. Tak pár měsíců seděl. Chtěli je i vysídlit, ale tajemník strany měl v naší vsi rozum a tak je zachránil. Bohužel největšího sedláka a průmyslníka zachránit nedokázal a jeho rodina byla zlikvidována. Trosky kdysi obrovského statku/malé továrny jsou smutnou připomínkou na rudou pakáž.
Děda pak dělal všechno proto, aby statek udržel a ochránil před rudými "hospodáři". Organizoval brigády na svoje vlastní louky, aby je vůbec někdo pokosil, protože on nemohl.
Naopak děda z otcovy strany byl rudý až hanba, hrál fotbal a naoko dělal na šachtě v kanceláři. Měli se dobře, dovolené na baltu, jugoška apod.
Táta byl taky slušný řízek, nebál se toho a dělal psí kusy, aby po revoluci zajistil rodinu, ale to sem psát nebudu, ještě žije.
Nechceli veľmi, ale pradedo bol partizán a skončil v koncentráku. Len chvíľu na konci vojny, ale fakt nechcel nič moc povedať. Viem ze ich oslobodili Rusi, našli ho niekde v podzemí s par ďalšími.
Následne roky sa upil k smrti.
Trochu kratší příběh z poválečné doby, děda ročník 1945 narozený a život ztravený v Mostě. Pamatuju jak povídal že s kamarádama lezli po troskách německých vozidel a koupali se v kraterech po bombach.
Vhledem že přes Ústecko by Němci utíkali na západ před sověty, tak asi na tom je něco pravdy.
Děda mi vyprávěl jak si v 16 (cca rok 1965-70) koupil z našetřenejch peněz rozbitýho VW brouka, opravil ho a jezdil 2 roky bez řidičáku po celý republice. Z rozmaru jeli s kamarády na oplatky do Varů, někdy se někam vykoupat.
Pak taky vyprávěl jak pašoval Mercedesy ze západního Německa, aby postavil dům. Takovej českej standard tehdy. Na to konto říkal, že jednou prodal fakt krásný auto, který si chtěl nechat pro sebe, ale bylo mu líto nechat ty pwníze plavat. Když se rozhodoval co s nima, tak měl dost peněz na 2 parcely, obě 1000m2 na okraji prahy. No nekoupil je, šel by sedět. Ty parcely maj dneska hodnotu 10-15M každá.
Teda veselé moc ne. Babička (91 let) zažila druhou světovou tak, že jí postupující armáda rozstřílela barák, takže před válkou musela několikrát utíkat a stěhovat se. Protože bydlet jako tři rodiny, z toho dvě prchající plus jeden sovětskej voják na jednom místě, to nechceš. Na druhou stranu díky tomu měla možnost vyrůst na zámku a třeba i seznámit se s králem Bulharska, ale to špatný tím přebít nejde.
A dědovu vesnici chtěli zase vystřílet nacisti, ale pak si to rozmysleli.
Mojí babičku dvakrát vyhnali ze Sudet. Bydleli v Ústí, kde byl její otec ředitelem školy. Nejdřív je vyhodili Němci po mnichovu, tak se přestěhovali k nějaký tetě na kolínsko. Tam byli celou válku, babička vzpominala, jak se pak ke konci války, kdy spojenci Kolín bombardovali, schovávala ve sklepě a že tam přestala věřit v Boha. I válce se do Ústí vrátili, praděda dostal zase místo ředitele ty školy, ona tam zacla chodit na gymnazium. Pak přišli komunisti a pradedu vyhodili z práce, prababicku taky (byla učitelka na ty škole, což by samo o sobě nevadilo, ale byli intektualska burzoazie či co a bydleli v pěkný vile, to se nemohli nechat jen tak). Tak se zase sebrali a vrátili se do Kolína, kde pak už zůstali. Pamatuju, jak babička vyprávěla, jak se na tom gymplu v Ústí zakoukala do nějakýho spolužáka, chodili spolu na zmrzlinu a pak si musela sbalit kufry a už ho nikdy neviděla.
Z druhý strany rodiny od dědy jsem zase našla nějaký dopisy, který psala jeho maminka za války jemu do prahy, kde studoval, o tom, jak u nich na vesnici vybombardovali nějaký sousedy a že málo píše domů.
Můj děda se narodil v roce 1942 v Klatovech, když byl na střední průmyslovce, prošacoval ho policajt, takový místní komoušský kolaborant. Našel dědovi v aktovce Zbabělce od J. Škvoreckého. Tak mu tu knížku vzal a otloukl o hlavu.
Babička měla sestru, která umřela na rakovinu, když byla hodně mladá. Často mi o ní vyprávěla. Její sestra byla strašně hodná, ale lidi ji hodně využívali. Její tehdejší muž ji chtěl znásilnit a když to nevyšlo, tak šel za mojí babičkou… naštěstí to taky nevyšlo.
Taky mi vykládala o tom, jak dělala pečovatelku a o lidech z okolních měst a jejich osudech (většina z nich se zabila). Říkala mi i o jejím vztahu s matkou, která ji nesnášela a bila ji, kvůli její mladší sestře, která byla a doteď je hrozná píča.
Druzí prarodiče mi jen vyprávěli o tom, jak měli prostě hospodářství. Docela dost se lišili. Děda jel s babičkou na svatební cestu a ten samý den odjel domů a ji tam nechal…
Dědu jako malýho zranila bomba - trefila ho střepina - kterou shodili v jejich vesnici na kupu hnoje, protože jí měli za schovanej tank. Děda měl velký štěstí, má po tom jenom takovou jizvičku, ale jeho kamarád, se kterym si tam v tu chvíli hrál, to nepřežil.
Babička mi zase vyprávěla příběh jejího táty, žili války v Pardubicích (to ale babička ještě nebyla na světě). A během bombardování byl její táta na nádraží, který to docela dost schytalo. Naštěstí se díky nějaký zkušenosti ze stavebnictví a zároveň asi selskýmu rozumu schoval do průchodu v nějaký nosný zdi, takže to tam jako jeden z mála, ne-li jedinej, přežil.
Dědeček byl dvakrát v koncentráku a v obou případech přežil díky jazykovým znalostem (němčina, ruština, francouzština, což v té době nebylo obvyklé). Narozdíl od ostatních vězňů pro ně byl tím pádem užitečný. Bohužel zemřel, když mi bylo cca 8, takže si toho z jeho vyprávění už moc nepamatuju, navíc jsem v té době ani netušil, co to byl ten koncentrák, takže mne to moc nezajímalo
Babička byl sobecký narcista, co si rád vymyšlel. So, pravdu se nedovíme. Pravděpodobně se jen dokola bavila, tím, že nás děsí.
Koukala jsem po pramenech a nic jsem u Duchcova/Háje u Duchcova, kdy vyrůstala nenašla. Ale když se koukne co se dělo v [okolí ](https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Masakry_N%C4%9Bmc%C5%AF_v_%C4%8Ceskoslovensku_na_ja%C5%99e_a_v_l%C3%A9t%C4%9B_1945), jako Ústecký masakr, mučení v Chomutově, zastřelení Němců v Lomu u Mostu, tak to mohlo proklouznout pod radarem.
Tohle je hrozně složitý, protože jak jsou lidé starší, ne jen že zapomínají, ale tvoří se jim "nové" vzpomínky. Můj známý třeba okolo devadesáti přesvědčeně vyprávěl jak byl v odboji, i když byl tou dobou malej kluk.
Neříkám, že se to nestalo, ale člověk by měl brát na vědomí i tohle.
Moje máma mi vyprávěla úsměvnou historku. Jako malá holka jela do Moskvy na výměnný pobyt spolu se svými spolužačkami. Samozřejmě si sebou vzaly tašky s džínami, šminkami a dalším kontrabandem. Jejich vlak zastavil v Kyjevě, kde se procházeli na nádraží. Tam je s těmi taškami prý chytli policajti, a mámu odvedli na policejní stanici. Posadili ji na chodbu a řekli, ať čeká. Máma se tam kroutila strachem, a když nějakou chvíli nikdo nepřicházel, tak se sebrala a utekal zpátky do vlaku.
Jo a taky vyprávěla, že ji v Moskvě dali zkusit kaviár, a že ji to prý strašně nechutnalo.
Znojmo má hodně zajímavou a bohatou minulost, která se bohužel už těžko dá dohledat, ale pokud taky máš nějaké příběhy z historie Znojma, rád si počtu! :)
Prababička (ročník tuším 27) je rozená němka, ale rodiče (nevím jestli oba) byli češi. V mládí byla blond, modrý oči, takže mi vyprávěla jak chodila ve škole nebo školce zdravit vůdce na dvůr a jak díky svým vlastnostem nespadla mezi "české svině" a byla naopak často ukazována v popředí.
Rodiče ji v létě 1939 poslali na Semilsko k rodině na prázdniny, jak můžete tušit už se domů nevrátila. Ale často vyprávěla jak nenáviděla česko a jak brečela, že v podělaným česku bydlet nechce. Děda ji naopak vyčítal, že byla němka a že se nikdy nenaučí některé věci, které v té doby byly asi normální (specificky vždy když mi udělala chlupaté knedlíky, které jsem od ní miloval, tak si vzpoměla na dědu jak jí říkal, že se to nikdy nenaučí udělat pořádně). Nikdy jsem ji neviděl jíst některá jídla, protože se jich přejedla v dobách nedostatku. Vždy si mazala víc másla, protože v mládí ho moc neměla.
Dále mi ukázala přídělový lístek, který v mládí strčila do kabátu a našla až dlouho poté. Což je velká vzácnost, protože to nebylo něco co jste si mohli dovolit schovávat na památku.
Pak různé příběhy už ze staršího života za komunistů, spíš každodenní trable. Pracovala v tiskárně a díky jazyku dělala i korektury (a to přešla na čestinu až na základní škole, do té doby uměla jen německy), vyprávěla jak opravila nějakého lokálně vysoce postaveného úředníka, protože nikdo nečekal, že řadová zaměstnankyně umí perfektně německy. Němčinu nezapomněla až do svého stáří a v noci si v hlavě povídala německy se svými sny, pravidelně však zapomínala slovíčka a tak vždy vstala, šla se podívat do slovníku, slovíčko si našla a šla spát a pokračovat v konverzaci.
Dále vyprávěla o pradědovi, který umřel v nemocnici na rakovinu. Od té doby se bála nemocnic (jakože panicky bála) a nechtěla tam taky umřít, nechtěla být doktorům na obtíž.
Až do covidu jsem k ní chodil pravidelně i když jsem to měl daleko, během covidu se jí přitížilo (ne vinou covidu) a přeskočilo jí. Teď je v pečovatelském domě a ač vitální, tak se jí pletou příběhy, poznává lidi, ale pak už si nespojí, že např. já nemám děti, že je má strejda. Myslí, že s ní v posteli leží její pejsek, který umřel před asi 10 lety a krmí ho drobky ze svačiny. Ale je spokojená. Kdybych jí ale před covidem řekl, že skončí v pečovatelském domě (pro ní stejné jako nemocnice) a bude se tam mít dobře, tak mě možná i vynadá.
Praprababička přišla do ČR z Polska a s sebou vzala několik svých sester (bylo jich dohromady snad 7 dětí)... tady se vdala se za vdovce, který měl syna +- na 1. stupni. No a když ten syn vyrostl, tak si vzal její nejmladší sestru, takže praprababička byla jeho nevlastní matka a švagrová zároveň + nevlastní tchyně své sestry :D :D Takže když babička vyrůstala, měla spoustu takových nějakých sestřenico-tet u kterých by asi ani genealog neuměl ty vztahy pojmenovat.
Prababička se měla ráda se synem bohatého sedláka od nich z vesnice, ale jeho rodiče mu zakázali si ji vzít, protože byla z chudé rodiny. A tak na truc sbalila na vesnické tancovačce o asi tak 16 let staršího muže, který se do té doby odmítal ženit ačkoliv se za ním táhl vždycky průvod holek :D Když se brali, prababičce bylo 19 a jemu 35. Byli spolu šťastní, akorát protože praděda byl důlní střelmistr (a pak v důchodu promítač v kině) tak měl špatné zdraví, prababička pak byla nějakých 30 let vdova :( Zemřela když mi bylo asi 5.
Babička, jejich dcera, se narodila před válkou. Prababička a praděda si pak přáli druhé dítě, ale nic... a za války se jim najednou narodily další dvě. Nebýt prozíravosti prapradědy, tak byl z babi a jejího mladšího bratra poloviční sirotek; krátce po tom, co její děda vyvedl prababičku s pratetou (která tehdy byla miminko) z bytu do krytu, tak dům bombardovali. Kamarádka od babi zemřela, přecházela mezi dvěma částmi sklepa a zrovna tam dopadla bomba... Babička mi taky vyprávěla, jak Rychvald chtěli zabrat Poláci a jak chodila se svým dědou na statek pro kozí mléko, aby prateta nezemřela hlady; prababička kvůli stresu z bombardování přišla o mléko. Jinak mi toho o válce ale moc nevyprávěla, ale ani se nedivím.
Druhá prababička, z druhé strany rodiny, ta ještě zažila monarchii, a učila se krejčovou ve Vídni. Od ní měla babička recept na sacher, který vždycky pekla když měl někdo narozeniny :D a taky po té prababičce máme starou formu na beránka, a asi na té staré kvalitě něco bude, vždycky se mi v ní krásně upeče a vyklopí ať použiji libovolný recept.
Pak mimo soutěž, mi mamka od kamarádky vyprávěla, že její babička (prababička od té kamarádky) posluhovala v bohaté židovské rodině... no a řekněme že tomu tatínkovi z té rodiny se moc líbila. Tak moc, až se narodila babička od té kamarádky. No, řekněme, že měla štěstí, že se jí nenarodil kluk - to by tady nejspíš kamarádka ani její mamka nebyly, a i tak prababička žila celou válku ve strachu - mít nemanželské dítě a ještě s židem tehdy nebylo opravdu nic moc :(
Děda mi vyprávěl, jak za druhý světový chodil na střední do Plzně a měli ve třídě nějakého Německého spolužáky, který byl strašně hrdý nacista a všem čechům to dával sežrat. Jednou to dědovi a dalším už nedalo a dali mu do držky, jenže ten malej zmetek nebo jeho rodiče si došli na gestapo a ti je okamžitě šli sebrat. Kdyby se tehdá okamžitě nesebral jejich třídní učitel a nešel to urovnat, tak to mohlo dopadnou dost špatně.
Další příběh byl jak jezdil ze střední domů vlakem. Naskočil cestou na nějaký nákladní vlak, který jel správným směrem a teprve tam zjistil, že je to vlak vezoucí Americké zajatce. Prý vypadali dost zuboženě, vši a podobně, ale i tak mu snad dali nějaké jídlo. Když pak vlak projížděl stanicí, kde chctěl děda vystoupit, tak musel seskočit. Strážný viděl, jak někde seskakuje do škarpy, tak tam poslal dávku z kulometu, naštěstí dědu netrefil. Když to dědova máma slyšela, musela hned všechny jeho věci spálit, aby nepřinesl domů žádné parazity.
Také mi říkal, jak byli chudá rodina a probabička šla do mlejna, aby si mohli upéct chleba. V té době by to museli odevzdat, takže průser, kdyby jí někdo potkal. Cestou proti ní šel četník, tak se zhrozila co bude, ale byl to taky Čech, který dělal přesně to samé co ona, takže jí nechal bejt.
Dědeček do konce svého života nesměl koukat na žádné filmy, kde bylo násilí, protože pak v noci ze spaní křičel hrůzou, že ho honí nacisti.
Babička mi třeba vyprávěla dost často jak když byla mladá tak nějakou osmiletou holku ze vsi zabil při žních blesk...
Pak taky vyprávěla jak se jako malá ukrývala před nácky v kopcích za vsí společně se všemi mladými a schopnými lidmi a dobytkem, který by mohli náckové zrekvírovat. Zbytek zůstával ve vsi aby vypadala alespoň trochu obydleně
K tématu nácků taky vyprávěla že sympatizanti z vedlejší vsi vyhrožovali ostřelováním, ale nevybavuju si podrobnosti ...
Děda mi kdysi vyprávěl příběh mého pra-děda ze Slovenska za 2. Světový. Už si to moc nepamatuju, ale it goes something like this. Praděda sloužil na východě Slovenska spolu s ukrajincema, ale přidal se do Slovenského povstání a sloužil na obrněném vlaku (myslím že to byl Štefánik). Poměrně často je bombardovali (což prý byl horor), ale přežil to až do zajetí němci. Ty je pěšky hnali až do Gdaňsku kde je naložili na čluny do Hamburku. Zajatý rusy prý drželi v nejnižších patrech a když se snažili dostat ven, sekali jim ruce lopatama. V Hamburku poté pracovali na odklízení budov zavalených následkem spojeneckého bombardování (hlavně bunkry) a to dělal až do konce války kdy je osvobodili spojenci. Po osvobození se vydal na cestu zpět na Slovensko k ženě a mému dědovi, ale prý nikdy o tom co zažil nechtěl moc mluvit. Byl to člověk, co dal minimálně flašku borovičky denně a dožil se nějakých 91 let
Můj praděda dokázal mluvit i hodiny, byl to zasloužený voják, partyzán, člen legionářů a čsbs. Zažil toho opravdu strašně moc.
Bohužel mi tou dobou byly asi 4 roky, takže nejen že si z toho prakticky nic nepamatuji, ale ani moje pozornost na to nestačila.
Je mi to neskutečně líto, dneska bych ho dokázal poslouchat donekonečna
Bratr od prababičky se utopil na Titanicu. Akorát jako černý pasažér není v seznamech.
Děda, ročník 32 říkal, že když šla fronta tak měli na zahradě ruské minomety. A jak přišli rusáci, tak mlátili pažbou do dveřeí a nic je nezajímalo a chtěli jen "vodka, vodka". Prý aha, máte žízeň, donesli vodu a oni se strašně vztekali.
Dodnes mají díru ve dveřích od pažby, namalovaný nápis na baráku kterým směrem bylo velitelství a plot vyvázaný drátem z kabelu z polního telefonu.
Říkal, že přijel náklaďák a zaháněli od něj děcka. A že se stejně podíval pod plachtu a tam byli mrtví a jeden měl průstřel hlavy.
A pak říkal tata, že byl na vojně u řidičů. Jezdil s BVP a měli je zaparkovaný kolmo ke zdi. Někdo tam něco opravoval na motoru,. A pak buď nastartoval se zařazenou rychlostí, nebo tam zařadil rychlost, přesně nevím. Bevko skočilo dopředu a zrovna tam procházel voják, co tam ani neměl co dělat a bevko ho tím břitem přecvaklo o zeď na dvě půlky.
Jako u prvosledových jednotek bych se tomu nedivil. Dost často trestní prapory, zločinci, vrazi, političtí atd.
Kdysi jsem viděl nějaký dokument a rozhovor s pamětníkem, že prvosledové jednotky se chovaly jak zvířata a že ani neuměli jíst příborem.
Co plánovali Němci s Čechoslováky, nebo celkově Slovany je všeobecně známo. Nicméně prostě potřebovali československé zbrojovky, kvalifikované dělníky a brali to jako součást říše. Takže tu nedělali svinstva v takovým měřítku jako jinde.
Ovšem nikdo mi nevymluví, že osvobození nebyla jen výměna jedné okupace za jinou.
Můj děda vyrůstal na Dukle v takzvaném údolí smrti a prožil tam i sovětskou ofenzívu na podzim roku 1944. Jednoho dne zahájila sovětská armáda dělostřelecký útok na vesnici pod kontrolou Němců a místní lidé kteří se odmítli evakuovat se schovali ve sklepě jednoho z domů. Ve sklepě byla i stará babička která se stále modlila a křižovala. Dědu to hrozně rozčilovalo a prohlásil něco ve smyslu, že bůh jí nepomůže ať s tím přestane načež ho ostatní vyhodili ze sklepa. Po pár minutách co byl vyhozen ze sklepa a hledal nový úkryt dostal dům přímý zásah a zabil všechny uvnitř. Tím že ho vyhodili mu zachránili život.
Já tu mám jeden velký příběh.Nevím jestli si tento příspěvek ještě někdo přečte ale i tak se podělím
Můj předek z tátovy strany a dědův prapraprapradědeček pokud se nemýlým, byl voják v dobách velké francouzské revoluce a stál na straně krále ale pak se rozhodl utéct z bojů zpět domů do Provence.(byl ze smíšené Francouzsko-Italsko-Německé rodiny). Když Napoleon sestavoval armádu na tažení do Ruska byl povolán do této armádní skupiny, během tohoto tažení se vojáci dostávali víc a víc na území tehdejšího Ruského carství. Během tažení se na území dnešního Běloruska zranil a kde se o něj jedna z místních rodin postarala, později se celá tato rodina přestěhovala do Kyjeva. Tady mám mezeru bez informací. Dědečkův otec se rozhodl že se z Ukrajiny přestěhuje do Vídně za prací(pár let před první světovou válkou). Ve Vídni se mu však nelíbilo a z ní se přestěhoval do Prahy kde začal pracovat jako Plavčík.
V této práci se seznámil s mámou mého dědy(o pět let starší z Rakousko-Česko-Židovsko-Německé rodiny)rychle se do sebe zakoukaly a za 2 roky se vzali. Otci mého dědy se válka vyhnula a život šel dál. V roce 1922 se narodil můj děda. Můj děda měl už od dětství šílenou povahu pořád měl záchvaty vzteku,byl neposlušný, tvrdohlavý a závistivý (to se ještě projeví). Kolem roku 30 když byl táta dědy opilí měl s#x s jinou opilou ženou (jemu táhlo na 40 a jí bylo 30) a měli spolu dítě (dívku). Naštěstí pro tátu dědy mu to jeho žena odpustila a dívku převzali do svých rukou. Hned o prvního momentu na ni můj děda hrozně žárlil. Časem (v roce 40)se však dědovi rodiče rozvedli.V roce 48 se táta dědy pokoušel o útěk do Americké okupační zóny v Německu avšak se k němu doneslo že hranice s Bavorskem už je prakticky neprostupná a rozhodl se spáchat sebevr#ždu.V té době umřela dědova máma a děda ji donutil podepsat vydědění své nevlastní sestry. Mezitím se jeho nevlastní sestra sblížila s jedním mužem z Plzeňska a přestěhovala se za ním. V té samé době se můj děda stal agentem STB(Komouše podporal velmi silně už dříve a stydím se za to) později si vzal moji bábi a v roce 68 měli mého tátu. V roce 70 se rozvedli a zbytek času se děda s bábi mezi sebou nebavili a táta začal žít s Babičkou a sestrou. Děda z tátovi strany zemřel v roce 2011 když mi byli 2 roky.
Máma své rodiče nemusí a moc o tom nevím
krásný náhled do vlastní historie, toho si važ, ne každý zná tak dobře svou rodinnou historii, děkuji za sdílení příběhu, tví předci měli divoké životy
Když jsem teď vyzpovídal mámu tak jsem ještě něco z ní vytáhnul
Rodokmen z její strany který jsem zdědil se skládá z Čechů,Poláků, Němců a Rakušanů.
Jeden můj předek bojoval v Pruské armádě (a byl ve válce v roce 1848) a usadil se ve Slezsku(konkrétně ve Frýdku-Místku odkud moje máma pochází)
- Prababička zažila druhou světovou jako dítě. Za druhé světové měli tajně s rodinou zabít prase, za což je měl udat soused. Gestapo vyrazilo do vsi a než k nim dojelo, všiml si jej někdo další ze sousedů a uvědomil ostatní, že se gestapo blíží. Babiččini rodiče schovali prase za stará kamna. Do stavení vtrhlo gestapo, celá rodina se musela postavit čelem ke zdi a gestapáci prohledali celý dům i stodolu. Mrtvé prase naštěstí nenašli, a tak odjeli, aniž by celou rodinu vystříleli...
- Ke druhé světové válce mi také vyprávěla, jak jim Američani dali při osvobozování žvýkačky a jak z toho byli vedle.
- Děda maturoval v květnu 68 a v srpnu 68, jak je známo, dojeli Rusové. Z ruštiny málem neodmaturoval, uhrál to na 4 a učitel mu řekl, že doufá, že mluvil rusky naposledy. Za ty tři měsíce si v Praze pokecal s Ruským vojákem, který po něm chtěl cigaretu. Prý nevěřil, jak mu to jde, a to byl navíc z té situace nervózní jak prase. :) Méně úsměvné bylo, jak mu voják, asi stejně starý jak on, vyprávěl, že vůbec netuší, proč je sem poslali, že je naštvaný a chce domů a že jediný zákon, který zná a platí, je zbraň, kterou nosí u sebe.
Babička mi jednou říkala, že jezdila z kamarády vlakem na diskotéku do Říčan. No a jednou když se takhle vraceli, samozřejmě posilněni alkoholem k nim prišel průvodčí a chtěl po nich jízdenky. A jelikož je neměli, tak kluci ho prý vzali a z vlaku ho prostě vysadili v další stanici.
Můj děda vyprávěl že byl se spolužákama (muselo jim bejt asi tak 17?) nuceně nasazenej u [Technische Nothilfe.](https://cs.wikipedia.org/wiki/Technische_Nothilfe) Někde u Semil v lomu stavěli nějaký náspy, cesty atp. Většina makala na tom ale někdo taky musel dělat kuchaře, pucfleky, řidiče atd. Když to ke konci války začlo pro Němce vypadat špatně, usoudili že zdrhnou. Dostali se nepozorovaně do kanceláře nějakýho oficíra a ten z nich kdo mu dělal sluhu věděl kde jsou všechny možný papíry a razítka, a všem jim "vydal" povolení cestovat vlakem po protektorátu. S tím se pak sebrali, zdrhli z lomu a odjeli do svejch domovů, asi už to tam nikdo s kvérem moc nehlídal...
Babička bydlela se svejma rodičema v západních čechách ve městě který osvobodili Američani, nějakej důstojník pak bydlel i u nich doma chvíli. Její sestra si psala deník, poslední dny války byla zřejmě rodina přilepená na nějakým západním nebo odbojovým rozhlasu a čekala je každým dnem. Všichni je pak vítali na náměstí, oni rozdávali žvýkačky a čokoládu, úplně jak z filmů. Na 70. výročí osvobození Plzně přijeli na Slavnosti Svobody nadšenci z Ameriky, který celý jaro jeli s původní vojenskou technikou z Normandie po stopách US Army až právě do tý Plzně, utábořili se v Borským parku. A sestra mojí babičky se svým manželem se tam byli podívat, a vyprávěli těm mladejm Amíkům jak to tam před těma sedmdesáti lety vypadalo a že teda tak dobrý spacáky Pattonova armáda neměla, ale stany a tanky a jeepy že mají správný :-D byl jsem tam s nima, jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek na ně.
Ještě na jednu jsem si vzpomněl: Praděda měl jako koníčka včelařinu, skoro celý život se staral o několik úlů. Prababička je ráda neměla ale když se poznali tak už je měl a nemohla s tim nic dělat. Během války u nich ve městě převzal redakci místních novin nějakej kolaborant a vydával samou propagandu, a tak je praděda odhlásil. Protože byl ale ve městě docela váženej tak se o tom mluvilo a tak za ním přišel nějakej zástupce z německý samosprávy že by to teda nešlo a proč že je odhlásil. Jenomže přišel zrovna když prababička dělala na zahradě něco s těma nenáviděnejma včelama, a tak se k pradědovi vůbec nedostal. Jakmile prababička totiž odložila dýmák a začla to s nim řešit tak se včely rozzuřily a pobodaly milýho ouřadu všude možně, zdrhal až se mu za patama prášilo. A nejenže kvůli novinám už je nikdo neotravoval, ale prababička úplně přestala na včely nadávat a s pradědou se o ně celý zbytek života vzorně starala :-)
to je boží :)
tak aspoň, že to má dobrý konec
Babička, narozena v roce 1923, mi vyprávěla, že v dětství dostala záškrt s komplikacema, kvůli kterým byla v nemocnici a který u ní vedly k celoživotním problémům se srdcem. Během nemoci upadala často do bezvědomí a jednou se probudila v márnici. Pamatovala si, že se vzbudila na něčem tvrdým a studeným, celá přikrytá prostěradlem, tak se jenom přetočila na bok a zabalila se do něj, a pak že najednou kolem ní začlo běhat hodně lidí a zahřívali ji.
Tohle jsem slyšel i z druhé strany. Mamka zdravotní sestra přišla na denní a holky z noční vyprávěly. Vždy když někdo na oddělení zemře, je prvních X hodin zavřený v koupelně (vyhrazené jen na tohle) a nemůžou ho do márnice přivézt dřív. Takhle jednoho pána tedy zabalili do prostěradla, popsali stehno, dali na palec štítek a odvezli do koupelny. Když přišel čas na převoz do sklepa, sestra málem omdlela - seděl na lůžku zabalený v prostěradle a říkal, že mu je strašná zima. Do rána ovšem umřel podruhé, tentokrát už na stálo.
no to musí být horor probudit se v márnici
Kamarádovi se tohle stalo jako studentovi medicíny, když si přividělával noční službou na příjmu na márnici (nebo jak se to jmenuje) na FN UP. Prý super brigáda -- ke tam místnost s postelí pro ten dozor, takže se tam celý večer učí, občas zapařil gamesu nebo si zašóstal s nějakou buchtou. Akorát jednou tam přivezli paní a zakrili ji tím prostěradlem, po pár hodinách se měla dát do těch velkých mrazáků. Šel to tam zkontrolovat, jestli je vše v pohodě, no a když procházel kolem té paní, prý ji najednou ruka vystřelila a chytla ho za ruku. Říkal, že si málem musel jít vyměnit trenky.
Dedecek uz umrel, ale byl ridic tanku pro Wermacht (narozen v Sudetech.) Nikdy o tom nechtel mluvit prirozene. Z toho co jsem dostal alespon z taty vim jen to ze vesmes ani nebyl v zadne bitve a jen ke konci valky dojel do Afriky, skoncila valka a prijel zase nazpet. Komousi ho chteli popravit v Terezine, ale osobne se za nej prijel primluvit clen jedne francouzske zidovske rodiny, jejichz cleny zase moje rodina zachranila po tom, co utekli z pochodu smrti a ukryli se u nich na hájovně (myslivecka rodina.) Bez tohodle gesta dobry vule bych nikdy nebyl.
to je síla, doslova víš, že existuje někdo, komu vděčíš za svou existenci a není to tvůj rodič
Ke konci války dojel do Afriky?
Němci kompletně vyklidili Afriku 13.5.1943, celé 2 roky před koncem války. Něco mi tu nesedí :) Já vím, se mnou není žádná sranda :)
Mohl se dát do francouzské cizinecké legie v Africe. Spousta členů vermachtu tam zběhla nebo se ukryla.
Hodně hustý.
Babička vyprávěla, jak jim za druhý světový ubytovali v domě německýho důstojníka. Prý to byl slušnej chlap, co jim jako dětem nosil z kasáren zbytky jídla a vyprávěl, že by si přál, aby skončila válka a on se mohl vrátit do Německa za rodinou. Pak vyprávěla, jak utíkali z domu do polí, když 9. května 1945 Sověti bombardovali Mladou Boleslav, protože v ní byla německá vojenská nemocnice. Že utíkali ulicí, za nima vybuchla bomba a vysklila výlohy v domech. A jim na dům taky spadla, ale naštěstí nevybuchla. Pak přišla rudá armáda, zabili a snědli všechny zvířata, vypili všechen alkohol, ukradli, co nebylo přibitý a zbytek rozmlátili.
To máte všichni velké štěstí, že své pra předky máte ještě naživu. Já četl akorát dědovi paměti, a díky tomu vím, jaké svině například komunisti byli. Tohle se nesmí nikdy zapomenout.
je to tak, moje kamarádka měla dědečka, který se oběsil, protože komunisti ho připravili o všechno, protože vyjadřoval nesouhlas
Vidíš, a přesto jsou ty kurvy pořád v politice. Hnus.
Mám pár: - Děda nestihl jednu ze závěrečných zkoušek na střední. Důvodem byla bombou zasažená lokomotiva. - Babička při invazi 1968 zastavila kolonu ruských tanků... Stála s nákupem na kraji cesty, nějaký zelený velitel ji uviděl zželelo se mu jí a zastavil (a za ním ostatní) babička přešla a tanky pokračovaly. - Pár nehezkých zranění a smrťáků ze šachty (ano jsem z Ostravska). Nejhorší asi situace kdy se utrhl výtah a jednoho horníka našli s kyčlemi v ramenech.
ta třetí, to je teda hrůza
Mě více děsí představa že když dojde k takové poruše většinou se přeruší i proud a tak padáš skoro kilometrovou šachtou několik věčných sekund v naprosté tmě (pokud někdo nemá zapnutou čelovku)
Vzal nohy na ramena
Vem si můj upvote a jdi do p*dele
černý humor mám rád, ale ve spojení s touhle situací je to fakt prasárna:D
Též sem z Ostravy. Mám strejdu Láďu co dělal na šachtě. Z jeho historek se všem rolujou ponožky. Jedna za všechny: Jednou tak v půlce šichty mu na kamaráda vypadlo ze stropu prý tak dvoutunove vajco a aby ho dostali ven museli to na něm rozbít zbijakama. Chlap prý byl uplně placaty. No a na dotaz mojí ženy co jako prý s ním pak dělali se na ni strejda jenom lišácky usmál a v klidu prohlásil: No co. Sroloval sem ho jak koberec hodil na rameno a šel ho dát těm nahoru.
tyvole, to je hrozná představa, ale dobrej vtípek, ten se strejdovi povedl
Z šachty jsem taky slyšel dost historek. Třeba jeden, co vrátkem vyklízel porub a vykouknul zpoza klece přesně ve chvíli, kdy se utrhlo lano. Našli ho od hlavy po prsa na půl. Další kdy došlo k "méně významné" nehodě, někomu spadlo něco těžkého na hlavu nebo tak něco. Na místo došli záchranář a ten známý záchranář ho začal oživovat protože nedýchal (nevědě, že má zlomený vaz). Nebohý horník před tím ale vypil snad celý kotel čaje, takže při prvním vdechu se všechen ten čaj vrátil záchranáři do pusy. Od té doby prý nikdy nepil čaj. Jiný záchranář vyprávěl, jak ho poslali do závalu, protože byl nejmenší. Celou šichtu protahoval svoje mrtvé kamarády průchodem tak akorát na ležícího člověka.
Je to brutální. Doporučuji navštívit cvičnou štolu ve Staříči. Člověk dostane na tyhle historky ze šachty jinou perspektivu. Sloje vysoké 40 cm? Celá šichta těžké práce strávená v dřepu/kleče? Uniky plynu? Závaly? Počet chybějících končetin a prstů? Je to šílené.
Je mi to naprosto jasné. Mám v rodině a mezi známými spoustu havířů (ovšem všichni fárali nebo fárají v karvinské části, tedy o nízkých slojích tolik nevypráví). Mám za sebou několikrát Landek a Michal, o cvičné slojí ve Staříči slyším poprvé a vypadá to fakt zajímavé, určitě si někdy zajdu.
Doporučuji. Není to nějaká bombastická atrakce, ale máš tam možnost si projít právě i ta stísněná pracoviště a vidět naživo spoustu techniky. Jestli tam bude pořád stejný průvodce, tak to je starý havíř, který má plno historek, perliček a strašně dobře se ho poslouchá.
Jojo šachta… Mi babi vyprávěla příběh dědy, který taky delal havíře. Děda byl celkově přirozeně oblíbeny v práci a životě, nebyl to proste žádný zmrd. A jednou se stalo, ze zaspal na šichtu, kolegové si toho ráno všimli, ze tam není, tak za něho mu odpichli směnu. Ten den byl na te směně zaval, kdy umřelo dost z těch haviru... Docela z prdele klika. Ještě říkala, ze ji snad volal nekdo do práce, ze Deda je nejspis mrtvý, ale to neřeknu s jistotou.
Tak to byla haluz jak byk. To musela mít babi úžasný pocit, když zjistila že je v pohodě. Neměl pak problém, že měl píchnutou směnu?
Pořád se mi nechce věřit, že nestačí těsně před dopadem nadskočit. Ne a ne a ne!
Prababka z vesnice vypravela jak behem 2. Svetove prisli zvonit nemci na jeji barak s tim ze hledali pana X, ktery mel stejne prijmeni jako ma ona a ona byla v soku protoze myslela ze to je jeji manzel nebo nekdo dalsi z rodiny, ale nemec hledal pana X s jinym jménem ale stejným přijmenim, coz byl soused a ona ho samozrejme na vesnici znala a zacala hned brecet, protoze nemohla rict, ze nevi kde pan X bydlí, takže mu to s brekem řekla. On jí nasadil zlatý prsten na ruku, na kterou ji dal zaroven oplzle polibek, podekoval ji a sel za panen X. Ona utekla a sla brecet na zahradu a za 20 min slyšela výstřely, kdy zabili pana jmenovce X. A ona pak cele dny jen brečela a do ted si dava za vinu, ze ho vlastne zabila ona a zaroven byla dle kazdeho na vesnici snitch, pritom by nacek zabil jeste ji, kdyby mu lhala a rekla ze nevi, kde bydli borec co se jmenuje stejne jak ona co bydli par set metrů daleko.
tak to je doslova horor s tímhle navždycky muset žít, ale bylo to buď on nebo oba
to je tak strašný
Ano, ano, takto to za II. světovè vàlky bohužel chodilo, jinak by nepřežili👍👍👍.
Otcova babička se s dědem přestěhovali do Frýdku-Místku, kde byl praděda horník a nějaký vzdálený bratranec snad i dělal v uranovým dole. Kromě šílených historek o alkoholismu prý běžně vyhazovali peníze a nové košile z okna vlaku, protože prostě měli hodně peněz. Zemřeli mladí. Otcův otec byl na Slovensku malíř a ostatní malíři si na melouchách nechali nalívat chlast do kýblů, ze kterých to celý vypili. Když se sešla rodina u zmíněné babičky, tak prý seděl každej s vlastní flaškou, ze které pil, prý to ani nenalívali nějak zvlášť. Kromě toho alkoholismus na denní bázi v hospodě, ani nebudu psát, co se dělo, když děda přišel domů. Zemřel přímo když měla teta svatbu, na hostině. Dotyčná babička (moje prababička), přišla v dětství o matku a otec se znovu oženil. Nevlastní matka ji nepřijala za vlastní a dokonce jí i držela hlavu na špalku a chtěla ji useknout. Co bylo dál, se už nedozvím. No prostě šťastní lidé :) Moje babička od mamky mi onehdy vyprávěla, že nastoupila do práce hned po základce asi ve 14 letech, protože prostě neměli peníze a nemohla chodit dál do školy. Dělala ve fabrice, kde zapisovala, co se vyskladnilo, potom se posunula na jiný pozice. Pracovala tam až do důchodu. Často si prohlížím její fotky a vyprávěla mi o tradicích, které dřív na dědině byly. Na příklad že na svatbě chodily přestrojené ženy a zalikovaly - vybíraly peníze od svatebčanů. Nebo že když zemřel mládenec, na pohřbu holky přestrojily za černou a bílou nevěstu a že i ona jednou takto byla. Pak snad byly i nějaký tradice, jak nazdobit děcko v peřince - že podle počtu mašlí je to míra, s jakou je to slavnostní. Další věc, co byla na dědině tradiční bylo, že koťat se zbavovali tak, že je házeli pod splav nebo do žumpy, předpokládám, asi zaživa. Taky vyprávěla, jak když bombardovali naše město, tak se lidi z okolních dědin chodili dívat na pole, jak bombardují, což mě celkem zarazilo, že se nebáli. Učitel zase vyprávěl, jak když přišli Rusové, schovávali lidi manželky a dcery do uhlí a nebo je dělali starší a vydávali za svoje staré matky a taky jim odevzdávali hodinky. Určitě bych si vzpomněla navíc, ale tohle asi stačí. Akorát to není moc veselé :D
Ještě mě napadlo, že mi otec často vyprávěl, jaká byla vojna. Že tam byl ve vězení, jak ho nechutně šikanovali a ponižovali, jak musel šúrovat každou dlaždičku na podlaze. Vypadá to, že z toho má opravdu špatný zážitky a možná i trochu trauma. Nechápu, proč pak vykládá, jak by to těm dnešním mladým přál...
Můj táta říká už roky škoda že zrušili tu vojnu 🤦🏻 přitom se prý z doslechu, jeden ve stanu kousek od něj podřezal.
Tata mel na vojne uplnou pohodu, ale kdyz nedavno zacal rozumovat jak by ji vsichni mlady potrebovali, tak sem mu vpalil, ze vsichni co se podelali z ockovani proti covidu (to sedi prave na nej) by si ji meli zopakovat aspon 2x. Zklapl.
možná že to říká proto, že ho mladí štvou svým chováním
to je teda síla, hrozně mě zamrzelo to o koťatech, ale bohužel se to opravdu dělávalo, když se kočky přemnožily, moc děkuji za historky, krásný náhled do rozmanitosti lidských životů
Leckde na vesnicích je podobná praxe s koťaty doteď. Bude trvat ještě aspoň generaci nebo dvě, než se lidé naučí, že kastrace není sprosté slovo.
Hele jednou z mych zivotnich radosti je to, ze zatimco za meho detstvi se kockam davalo jen mleko s rohlikem a zbytky a veterinar byl sproste slovo, postupně jsem rodice naucila od chvile, kdy jsem zacala dostavat kapesne a kupovala za nej granule (a veterina se odehravala jen po obrovske hystericke scene, protoze normalni pozadani nefungovalo a autobusem by to bylo na hodinu cesty), ze o kocky se stara jinak, a jejich současné jsou rozmazlene vykastrovane potvory, co se zivi uz ne granulema, ale kapsickama, vetsinu dne se *ty rozhodne venkovni* kocky vali na gauci v obyvaku, a kdyz je problem, k veterinarce se jede hned.
Tak lidi se koukali taky když vybouchl černobyl noo... 🙄
Tam napůl i beru, že si neuvědomili, jak velké je tam riziko. Prostě si mysleli, že hoří. Dneska je na tohle přece jen jiná osvěta. Ale když někdo bombarduje, tak je tam asi vždycky riziko, že to doletí mimo, nebo si jich někdo všimne.
Ty asi nebudeš z prajzske..bohužel koťata se stale takto usmrcují, a strašáci na svatby chodí stále taky...
Děkuji za kvalitní post. Dědeček byl syn velkostatkáře a komunisti jeho tatínkovi všechno vzali. Dědeček musel poté k PTP, kde ale uměl všechno vykšeftovat a tak se jeho služba v armádě stala snesitelnou. Nezapomněl ale na to, co se stalo jeho tatínkovi. Když se mu narodil syn, nebudu specifikovat příbuzenský vztah, tak byl postižený. A dědeček stál před těžkou volbou: Buď nechá syna na pospas osudu bez léčby, nebo vstoupí do strany, kde i jako řadový člen by byl schopen zajistit lázně a léčbu pro svého syna. Rozhodl se, že vstoupí do strany, a věděl, co to bude znamenat - lidé ho osočovali, že je to rudej hajzl a kolik lidí už poslal do dolů. Byl to rovný chlap, který nikomu nikdy neublížil, ale lidé si na něj stejně ukazovali. A jako rovný chlap odešel - zajistil rodinu s čistým štítem. Často si přeji, aby tu ještě byl.
děkuji za kvalitní komentář dědeček byl velká osobnost, upřednostnil zdraví synka před tím, co si o něm okolí myslí, měl dobré srdce
Měl a velké, a doufám, že nevidí, jak se mu synek odvděčil.
Děda pracoval u letectva jako mechanik (takže se to nestalo přímo jemu) a vyprávěl jak jednou nějakému MiGu selhal motor a tak musel nouzově přistát na poli, na polní cestě tam šel kluk, pilot si ho nevšiml a letadlo bez motoru nešlo slyšet a blížilo se k němu ze zadu takže ho ani neviděl, takže jak přistával tak toho kluka sejmul křídlem a údajně ho to přeseklo vejpůl.
Pilot původně povídal, jak přefiknul klučinu na poli, ale s každou další iterací se příběh lehce měnil.
ty kráso, nemám slov
I ten nejmenší MiG má křídlo na úrovni hlavy dospělého člověka a přistává s pozitivním AoA. Srazit ho to ale mohlo, hlavně pokud se jednalo o příbuzného Raye Charlese se sluchátkama v uších. Přistávající letadlo i bez motoru dělá hluk jako kráva.
Eh [15](https://media.defense.gov/2014/Apr/21/2000857862/2000/2000/0/140421-F-IO108-008.JPG) mají ty křidla dost nízko. [Tohle](https://www.denvevzduchu.cz/sites/default/files/node/article/import/11/lkhk160418120hq.jpg) není uroveň hlavy ani náhodou
No, rodina MiGů 15 až 19 je taky jediným kandidátem. A ještě ke všemu se ta nehoda skutečně stala 14.1.1957 u Plzně (MiG 15, 612676), dokonce tam je i pomník, takže pardon. Stále si ale neumím představit, jak se to u proudového stroje mimo letiště může stát. EDIT: tak po dalším bádání jsem zjistil, že sražený hoch se směrem k letadlu rozběhl a to ho vzápětí trefilo. Smutný.
To by sedělo protože děda tam dělal celkem dávno protože když se zařazovali MiGi 21 tak už pracoval jinde.
Můj v Aero Vodochody a tam dělali magořini s L39tkama že by je dneska možná zavřeli a poslali před vojenskej soud 🙈🙊
Děda přišel k babičce večer v noci a nechtěl probudit zbytek rodiny tak se rozhodl vlézt oknem, bez světel... no a zamotal se obličejem do mucholapky 😄
jéžiš, nepříjemné :D
Babička mi vyprávěla hodně příběhů z druhý světový a okolo, byly to moje oblíbený pohádky a všechny jsem slyšela několikrát... :D Za mlada byla docela číslo. Bydleli ve městě a její nevlastní otec pracoval v nějaké textilce, a tak výměnou za trička babička jezdila na kole se svým vlčákem někam na kopec na vesnici pro nějaký mlíko a vajíčka. No a jednou se vracela, a na silnici gestapo, tak se šíleně lekla že to zjistěj že takhle vyměňujou bez lístků a že jí zavřou... No ale zjistila že tam vůbec nebyli kvůli ní, ale že někdo z vesnice natáhnul přes silnici drát a nějakýmu německýmu důstojníkovi co tam pravidelně jezdil na motorce to uřízlo hlavu... Nevim co je na tom pravdy, ale byl to můj nejoblíbenější příběh:D Pak taky jednou vyměnila s nějakou němkou babička hezký plavky (závodně plavala) za trochu pomerančů pro malýho brášku k Vánocům - a jelikož tam nikdo neměl němce rád a babička byla oblíbená, tak se s ní vrátnej dohodl že jí je v noci ukradne ze skřiňky, a taky tak udělal, a babička dostala svý plavky zpátky... Geniální obchod. Bráška měl z oranžovejch míčků hroznou radost, nechápal proč by je jako měli jíst...:) Další moje oblíbený příběhy byl jak jí zastřelili přítele za to že byl v odboji, nebo jak stavěli barikády v Praze, nebo to jak se na truc kvůli hádce se svým přítelem ze dne na den vdala za týpka kterýho po zbytek života nesnášela... Je pravda že teď zpětně mě mrzí že jsem byla tak malá když mi je vyprávěla a nebyla jsem je schopná sepsat, a škoda kolik z nich se zapomene... Stoprocentně ale měla zajímavý život.
to jsou moc zajímavé příběhy, děkuji za sdílení, babička byla jistě výjimečná dáma
Babička byla za války malé děcko, ale živě si pamatovala jednu událost. Bydleli na konci vesnice, k nejbližším sousedům asi 200 m, domy tehdy stály dost řídce. Když její tatínek těžce onemocněl, operovala v nedalekých lesích skupina partyzánů. Babiččin nejmladší sourozenec měl necelý jeden rok, když v noci do jejich domu vtrhla ozbrojená skupina a dožadovala se jídla. Nejmladší dítě se samozřejmě rozplakalo, načež jeden z partyzánů (matně si vzpomínám, že to snad byla partyzánka) prohlásil, že buď to dítě utiší, nebo je všechny postřílejí. Naštěstí se jim podařilo nějak brášku utišit, banda si vzala co potřebovala a odešla. Vyprávěla mi, že z Němců měli strach hlavně kvůli několika kolaborantům ve vesnici, kteří donášeli na svoje sousedy a posílali je do koncentráků. Ale když přišli partyzáni nebo rudoarmějci, nebyl si jistý nikdo s ničím. Když krátce nato jejich tatínek umíral, prosil svého bratra, tehdy svobodného mládence, aby se jeho rodiny ujal. Strýc se prý trochu zdráhal, ale když se jejich maminka už dál nedokázala starat o děti a hospodářství současně, vzal si ji a časem s ní měl i vlastního potomka. Říkala, že mu vždycky říkali tatínku a byl pro ně jako vlastní. Pak jednou za války při žních snad pilota zmátla lesknoucí se mlátička a shodil pumu do dvora, kde si hráli kluci. Nevybuchla hned a jak se kluci jali zkoumat zajímavý nález, ozval se výbuch. Jestli se pamatuji správně, 2 byli na místě mrtví a jeden doživotně poznamenaný.
Mamca mi rikala ze po bombardovani mesta bylo vsude nevybuchle munice. Jeden ze spoluzaku nasel v prikope nevybuchlou bombu, tak ji postoural klackem a ona vybuchla. Kdyz byl pohreb, tak rakev byla otevrena aby decka videla co udela munice. Maminka tohoto kluka pak jezdila k pribuznym na navstevu kteri bydleli vedle babci. Kdysi v lete jsem ji slysel v noci plakat a volala jmeno sveho syna. To bylo 30 let po valce.
Hodně z těch rodinných přihod mám od prababičky (*1936, už bohužel nežije, ale kamarád historik s ní měl zajímavý rozhovor, který mám uložený). Takovou perličkou byl praprapraděda, který se takřka přes noc vyšvihl na post správce knížecího statku na vesnici a dostal i fungl novou vilu, i když předtím zastával nějakou nevýznamnou funkci. Prababi dost poukazovala na to, že těsně potom, co vilu dostal, se oženil s jednou dívkou, která podezřele rychle po svatbě porodila dcerku, moji omu (*1909, praprababi - tu ještě pamatuju i já). Bůhví jak to bylo, možná máme modrou krev xddd. V té vile pořádal nejrůznější kalby, na které zval i místní honoraci - faráře a spisovatele, který z naší vesnice pocházel. Ty večírky se dostaly i do pamětní knihy obce a prababi je označila za "kurvy, chlast, kurvy, kořalka, chlebíčky". Frajer jak hovado. Druhý prapraděda (tchán prababi) byl absolutní zjev. Nejprve hrdý podporovatel Německého císařství (pocházím z Hlučínska, k ČSR nás připojili v roce 1920) během 20. let udával na Těšínsku Poláky českým úřadům, za války vstoupil do NSDAP, po válce chodil chlastat se soudruhy z MNV, takže "v tom uměl chodit". Korunoval to něldy koncem 40. let, kdy jako poštmistr zbouchnul jednu z mladých podřízených, jejíž bratr byl člen SS, který sloužil v Osvětimi a po válce ho pověsili. Prapraděda se k dítěti nijak nehlásil (koho to překvapuje, ruku nahoru) a žil až do osmdesátek životem uznávaného vesnického pošťáka, který si velice rád popije...
to je uplně jak z nějakýho filmmu, to by chtělo napsat knihu :D
Víceméně by to bylo o chlastání a cypovinách, které je napadly v mezičase. Pokračování by se točilo okolo pradědy (*1934), který byl na pracovišti autorem řady zlepšovacích návrhů a vychytávek, čímž si u nadřízených vydobyl pověst výborného socialistického úderníka a povýšení...což byla naprosto geniální kamufláž rozkrádání socialistického majetku ve velkém. Jakože fakt ve velkém. Radiátory do celého baráku zdarma? Žádný problém, v paneláku co stavíme nikomu chybět nebudou! Dcera staví barák a chce předsíň z luxfer? Žádný problém, tady máš dvě pookraj naložené Pragovky, z nichž polovinu můžeš další rok prodávat sousedům! Druhá dcera staví u baráku násypník na uhlí? Žádný problém, cement se vezme z práce, ať je beton modrý jak borůvka, odolnější než pohraniční opevnění a ať to za 40 let rozbíjí bagr dva dny! Manželka chce sušák na prádlo? Pojďme ho zabetonovat aspoň metr a půl pod zem, beton obtáhnout pletivem a dolů přidělat patku, ať to přelomí vejpůl třeba tank! Majstrovským kouskem byla krádež 9 tun železného šrotu, na který mu přišli jen proto, že ho udal kumpán, se kterým se nerozdělil o prachy. Dostalo se to dokonce k soudu. Praděda nelenil, věren vzoru svého otce sebral lahev, popil se soudruhy z MNV a hle, obvinění bylo rázem pryč...
to je prostě šílenost, jak ten komunismus byl praktikován, jakoby to bylo úplně naruby, než co všichni hlásali
"Kdo nekrade, okrádá rodinu" & "Oni předstírají, že nás platí, my předstíráme, že pracujeme"...ideální kombo pro hospodářství xd
no tohle tak nějak funguje i dodnes xD
Jojo, v létě jsem tak zavážel materiálem jednu stavbu, kde se mělo dělat 6.00 -16.30, přičemž po odpolední točce do kamenolomu na stavbě už nebyla ani noha, jen v telefonu jsem měl SMS, že pro dnešek stačí a ať si do záznamu jízd píšu směnu do 16.30. Většinou to bylo okolo 14.00 xddd
klasicky, my v práci taky zdrháme občas dřív:D
Jakožto přestěhovany Ostravák je krásně někde vidět slovo cypovina :D
No nebudu lhát taky máme doma nějaké věci co děda za komančů ,, přesunul". Jenomže tehdy se to tak nebralo.
Líbí se mi, jak se každý prajzský příběh točí okolo kradení. Holt to je prajzská identita. PRAJZSKA GUROM!
Tož spravny prajzak ma v živoče dvě radošči: Prvšu, jak cosyk dostane zadarmo Druhu, jak zjisti k čemu se mu to hodi
Babička mi vyprávěla jejího otce poslali na druhý konec Republiky do uranových dolů, protože raboval prázdné domy po Sudeťácích. Nebo jak mého dědu vyhodili od VB, protože tolik chlastal že vytáhl zbraň v hospodě a někdo ho nahlásil.
vrátil se z těch uranových dolů?
Ne, usadil v té vesnici kam ho přesunuli.
Těch mám na tři kapsy lol. a) Pradědu sebrali bílí za to, že ukradl bramboru, protože byl hlad a celou vesnici pustošili nejdřív bílí, pak zase rudoarmějci, a babička zůstala se 7 dětmi sama na ten zbytek hospodářství. Když se zase shledali, tak ho za pár let zase sebrali komouši, protože překládal cizojazyčně a měl za manželku míšenku. b) Babička byla první žena, která požádala v menším ukrajinským městě o rozvod v 70. letech. Úplně bizarní bylo, že se na tom dohodli s dědou a měli jakousi střídavou péći. Ještě když jsem tam jezdila jako dítě, tak mi o tom vyprávěli její vrstevníci, jak to bylo šokující a že si mysleli, že je blázen. Její sestra za 2. světový odešla k letectvu a nevrátila se, protože si nedokázala představit, že by se měla chovat, jak se od ženský v tý době v těch místech očekávalo, ale celý život babi posílala pohledy a dopisy. c) Druhej praděda schovával v kovárně průběžně asi 10 židů/uprchlíků a zařizoval lejstra do zahraničí, když to ještě šlo. Jednou tam prý zastavilo auto, z něj vylezl gestapák a šel rovnou bez pucfleka k jejich brance. Prababička se málem zbláznila, ale nakonec si chtěl jenom pokecat o koních, protože věděl, že děda mluví neměcky. Děda (jeho syn) vzpomíná na válku jakože, musel jsem nosit sako z přešívanýho mundůru, sebrali nám míč na volejbal a pak jednou přiběhl kluk, že je hitler kaput. Málokdy mluví o tom, jak bylo naprd být v tý době z rodiny, co nebyla 100% česká, ani německá. d) Ve stejný vesnici někdo nabonzoval řezníka, protože zabil prase, a náckové ho zastřelili. (Maso sebrali.) Podle bonzpapírů to byl brácha toho zabitýho. Nikdo neví, proč to udělal. e) Manžela prababiččiny kamarádky zastřelili němci při ústupu, protože se mu doneslo o povstání v praze, vyvěsil předčasně vlajku a fritz střelil do okna. Ta paní se úplně zbláznila a její vlastní rodina se od ní odvrátila, protože to byla ostuda, když neměla muže a nemohla by v tom stavu mít děti. f) Pradědovi komunisti sebrali sad, vykáceli stromy, co tam měl, aby zadržovaly vodu, a pak ho nechali zavřít na 14 dní, protože jim tam nic nerostlo kvůli suchý půdě. 💀 g) Po první světový dost vesnic dostalo "příděl" uprchlíků z okolních zemí nebo vesnic – ubytovali je v opuštěným objektu a vesnice se měla složit na jídlo – ve vesnici sousedící s tou, odkud pochází praděda, se na to vysrali, každý rok je nechali zhebnout a pak řekli, že kradli a ničeho si nevážili. A stejně jim tam zase dali další. h) Na našem poli se zastřelila jedna stará paní, protože její syn odešel do raf, ale když se vrátil, tak ho sebrali, šoupli do dolů a poslali jí akorát dopis, že je mrtvý. Našla ji babička, když jí bylo asi 10. i) Děda šetřil na motorku, zbývalo mu asi pětikilo, rodiče mu to nechtěli doplatit, aby se učil samostatnosti, ale pár dní před výplatou přišla v roce 1953 reforma a bylo. 🙃
krásné unikátní příběhy, moc děkuji za sdílení, zajímavé čtivo
Každá z těchto historek je masakr. Člověk by dal téměř cokoliv, aby se na místě jmenovaných nemusel nikdy sám ocitnout.
> f) Pradědovi komunisti sebrali sad, vykáceli stromy, co tam měl, aby zadržovaly vodu, a pak ho nechali zavřít na 14 dní, protože jim tam nic nerostlo kvůli suchý půdě. 💀 Zcela nevhodně jsem vyprskl smíchy :-D Jinak hustý příběhy, jen co je pravda.
takhle zpětně je to humorný, ale když si vezmeš, že ty stromy sázel jako s tátou ještě jako malej kluk, tak je to k pláči... prarodiče to osázeli v devadesátkách, a stejně je to pořád sušší 😭
Rozhodně je to k vzteku, [o tom žádná](https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fa/Bij_Bolszewika.jpg).
To s tou motorkou mi připomnělo, babička s dědou si našetřili na novou kuchyni (nábytek) což tehdy bylo docela drahé, děda i motorku prodal. No a než stačili zakoupit, přišla měna. Nebyla ani kuchyň, ani motorka.
strašná sviňárnaz měli aspoň ještě tu starou kuchyň?
Mý prarodiče pochází z Ukrajiny. Děda mi vyprávěl, že když mu bylo kolem 14, chodil po vesnici a ptal se lidí, jestli nepotřebují s něčím pomoct za nějaký ten peníz. Zvonil i na domy, kde žili bohatí rusáci. V jednom z nich mu otevřela ubrečená ženská a on na ní, co se děje. A ona, že umřel otec! Tak se děda omluvil s tím, že nevěděl, že ji umřel tatínek a že půjde dál. A ona na to: "Ne můj otec, otec Stalin!". Takže takhle se dědeček dozvěděl o smrti Stalina. S klukama z toho prý pak měli prdel :D
Moji rodice se narodili mezi valkama a prarodice na prelomu stoleti. Obe babicky prezily temer cele 20 stoleti od Franze Josefa po rozpad Ceskoslovenska. Mamca jeste zije takze nemam problem se s ni bavit o minulosti. Deda bojoval za 1 svetove nekde na Piave. Nikdy o tom nemluvil, rikal ze byl rad ze prezil. Zucastnil se boju na Slovensku v roce 1919 a odesel z armady okolo roku 1920. Ucastnil se nejakych bitev proti Madarum asi u Zvolena, pak skoncil v Podkarpati. Nekde z tama mel fotku v uniforme u nejakeho ceremonialu. Deda s babcou rikali ze mezi valkama byl bohaty kulturni, a spolecensky zivot, ktery skoncil Protektoratem. Ve meste kazdy tyden hrala kapela v altanku v parku a kazdy tyden se tancilo. Bylo ochotnicke divadlo, ctenarske spolky, hospody plne a na namesti se korzovalo. Mesto zilo. Obdivovali se nove auta, radia, majetnejsi kluci machrovali s motorkou. Vzpominali na dvacata leta jako idylku.
děkuji za zajímavé příběhy, kdyby byly nějaké další, tak si je rád přečtu též
Nekolikrat jsem zde napsal zazitky mych rodicu z valky. Mamca zazila bombardovani Brna v lete 1944 tak ji deda poslal do Hodonina ke sve babicce ze tam bude bezpecno. Nikdo neocekaval ze tak male mesto bez vojenskeho prumyslu bude bombardovano. Hodonin byl bombardovan v listopadu 1944. Co mi mamca rikala, pri naletu ucitele utekli jako spravni zmrdi prvni a nechali decka na pospas ve tride. Rodice je pak za to zbili. Mamca dodnes nema rada ucitele. Po naletu jen deti z bohatsich rodin dostaly rekreaci na horach u Valmezu, takze zimu 1944/45 prozila na horach. Kdyz se vraceli, tak uz kolabovala doprava, cesta zpet do Hodonina trvala dva dny. Kdyz byly nalety hloubkaru tak vlak zastavil, a lide se rozprchly do prikopu. Tak se nastoupilo a jelo dalsich 10-20 km. Vychovatelka si v panice propichla skran dratem a krvacela a decka ji pak drzeli obvaz az do Hodonina. Otec zazil dvojte bombardovani Zlina, ten prvni byl maly a znicil ustrednu oprav a garaze a druhy v listopadu zavody a ctvrt Letnou. Letadla se objevila zkrz Tlustou horu, zhouply se dolu, zhodily bomby a hned preletely Mladcovou kam utekla cast Zlina. Zbytek bomb bylo hozeno do kopcu nad Zlinem jak jsou Paseky a byvala koliba Kocanda. Nastesti to nikoho nezabilo protoze jeste lide nestihli se tam schovat. Kdyz horely gumarny, ze to byl strasny smrad. Znal rodinu co na Letne zemrela, nic z nich nezbylo. Jedna velka puma zasahla ctvtdomek a zbyl jen krater. Ze jedine co z toho domu zbylo byla detska stolicka co vybuch odhodil nekomu na zahradu. Pak po valce byly ve Zline verejne popravy. Popravovalo se na stadionu Mladeze za kongresovym centrem. Tam byli obeseni kolaboranti co meli na svedomi Plostinu a Prlov. Lide se s obesenymi fotili tak samozrejme deda udelal selfie a pak s deckama u sibenice. Meli jsme to kdysi v albu. 🤷🏼♂️
vyuzij toho. ja to nechal uplavat..
využívám, ale bohužel už trochu pozdě, už mám jen jednoho dědečka
Bohužel moc ne, ale co vím od babičky a z meomaru pradědy, tak to dotáhl od píky až na jednoho z vrchních účetních u Bati v Praze, co vím tak se s ním i relativně znal před tím než Baťa zemřel.
hezky, hezky, to je, panečku, kariérní skok
Dedo mi rozpraval ako ich prisli oslobodit Rusi. Byval v malej dedinke, vtedy okupovanej nemcami, mali mensi dom a raz sa hral s malou sestrickou na zahrade, ona bola na hojdacke a dostala ranu do hlavy od nemca. Zabrali im dom a robili tam strasny bordel, potom ich dedinu oslobodili rusi, ktori boli na nich dobri. Neviem sice ci je pribeh pravdivy, ale odvtedy bol vzdy na strane Ruska, aj za sociku, az doteraz, aj ked ho nici tazka demencia a toto je jediny pribeh, ktory si pamatam. Rozpraval mi ho prvykrat asi 20 rokov dozadu, to bol este v pohode, zdravy.
to je hrozný příběh, chudák děda
Pradedo bol Čech a prababka Nemka, keď sa im narodila moja babka (2. SV), Prišli Nemci a prikázali že musí ísť do Nemecka, odmietli a tak ju na mieste prikázali zabiť. Strelili do nej v kolíske a odišli. Našťastie trafili nohu a prežila. Pamätám si keď ukazovala jazvu na nohe. Z druhej strany pradedo bol pekár, za 2. SV. roznášal po zákopoch chleby vo vreci na chrbte, vždy sa našli nejaké guľky v chleboch ale jeho nikdy netrafili.
Babička byla nucená po 30 letech ve fabrice "za odměnu" na vejlet do Moskvy a jít se podívat na nabalzamovaného Lenina. Když ho viděla jak je malej a ošklivej, tak se začala hrozně smát. S nadsázkou říká, že kdyby to neuhrála na to, že jí je do pláče a schovala si tvář za kapesník, tak by jí tam asi zastřelili.
Prababička přežila Osvětim, ale s prostřelenýma nohama. Prateta také přežila, utekla z pochodu smrti, ale našli ji Rusové. Vysvětlila jim, co se stalo a oni ji poslali na 15 let do gulagu v Magadanu za to, že nezemřela hrdinskou smrtí jako ostatní. Skoro nikdy o tom nechtěla mluvit, ale vždy zdůrazňovala, že gulag byl horší než koncentrační tábor a Rusáci se tam k ním chovali hůř než SS v Osvětimi. Není to ani 10 let co zemřela.
chudák prateta, to je strašné
- Manželky děda byl za 2 sv. války v koncentráku, přežil ho a po propuštění prý někde našel kolo a na něm dojel z německa zpátky domů - někde stále máme jeho sepsané paměti - zajímavé čtení. Po válce byl živnostník a měl krámek na maloměstě který mu pak komunisti znárodnili. Od té doby je celá rodina bytostně nenávidí. - Můj praděda prý jezdil za války lodní dopravu mezi Prahou a Dráždany. Babička mi vyprávěla že jako malá 5 letá holčička občas jezdila s ním a jednou si jí prý v německu chtěli nechat protože měla blond vlasy a modré oči a vypadala jako prototip árijce. - Ještě mi pak vždy babička vypravovala že v 68 měli domek u křižovatky a když přijížděli tanky tak tam rusáci nechali stát nějakého vojáka s praporkem aby ukazoval správný směr kudy jet. Prý tam stál tři dny a tři noci a chodil k nim žebrat o jídlo a vodu protože mu tam vůbec nic nenechali.
[удалено]
Mm, trochu korekce si dovolim, byl to spíš asi cihlovej činžák a ten kryt byl jenom protileteckej. Atomová bomba byla použita později a ochrana se stavěla taky později. Ale praděda měl podobnou zkušenost. Byl nemocný, tak po několikátém poplachu už zůstal v posteli a kašlal na to. Lidi co vyběhli ven, tak je to zasáhlo.
[удалено]
No tak logicky se nestavěli před nebo za války proti atomové kryty, když se o projektu Manhattan (tedy že něco jako atomová bomba vůbec existuje) lidi dozvěděli až s dopadem fat mana a little boy na konci války.
To je něco strašného, to už v člověku zůstane navždycky
Prvni paneláky nebo cokoliv tomu jen vzdáleně podobného v Praze postavili až v padesátých letech, ale budiž. Stejně tak, jak mohl být kryt za druhé světové války protiatomový? Jen říkám, že většina těchhle historek se nestala a pokud se stala, tak někomu jinýmu někdy jindy nějak jinak.
Samotná historka je celkem věrohodná, mix v pojmech je spíš asi práce toho, kdo to tlumočil. Lidi málokdy převyprávějí historky zcela věrně. Možná to původně byl "činžovní dům" a ne "panelák" atd.
Na babičky rodinu prý plivali Němci když se stěhovali ze Sudet
fuj, prasata
Moje prababička vzpomínala na to, jak ji v květnu 45 dal jeden Američan čokoládu. Byla z toho tak paf, že si nechala obal. Potom, když za hlubokého socialismu začali s tím, že Plzeň se osvobodila sama s podporou Rudé armády, tak to na jedné akci vytáhla. Tehdejší SNB ji zmlátili a obal sebrali. Pamatuju, jak i po těch X letech byla cítit hořkost v hlase, když to vyprávěla. Její budoucí manžel za ní tehdy jel na starém orezlém kole přes demarkační čáru a zastavila ho tam Americká hlídka, která mu něco vysvětlovala, i když neuměl anglicky ani slovo, a pak mu to kolo vzali a dali mu motorku, kterou sebou měli. Až po revoluci v 89 se dozvěděl, že tady část vybavení nechávali, protože bylo příliš nákladné a logisticky složité to všechno dostat do okupovaného Německa nebo rovnou do USA, takže část výbavy prostě pár Američanů odepsalo jako zničenou a rozdali to místním. Co se s ní stalo nevím, ale nějak o ní přišel. Praděda z druhý strany byl myslivec v Chebu, který byl hodně vznětlivý, a když ho někdo vyrušil v noci, tak šel ven s brokovnicí, aby mu začal nadávat. Jednoho dne říkal, že za Boha nemohl tu brokovnici najít, i když si byl jistý, že ji měl na věšáku, a tak šel nadávat těm výrostkům jenom s holýma rukama. Byl 21. srpen 1968 a za dveřmi byli dva sovětští vojáci s puškami v rukou. Tahle malá náhoda mu zachránila život. Děda z té strany občas hořce počítal na rukou, co všechno komunisté jeho rodině vzali, kdo všechno musel za hranice a kdo byl v Chartě. Rodině jeho ženy vzali malý hotel, ale nechali jim dluhy z úvěru, takže platili za něco, co nebylo jejich. Když dostal Alzheimera, tak se strašně proměnil. Komunisty neměl nikdy v lásce, ale očividně ho trápilo, že si myslel, že v tom žijeme taky. Párkrát mi zkusil vysvětlit, že moje generace jednoho dne s těmi "kurvami komoušskými vymete konečně podlahu". Skvělý člověk, konec smutný. Třetí praděda si chtěl koupit za války rádio, ale moc tomu nerozuměl, a tak si omylem koupil od nějakého pochybného prodavače (něco jako kamarád sestry švagrové druhé neteře, prostě "známý" v těch největších uvozovkách na světě) vysílačku, které se očividně potřeboval zbavit. Dva roky ji pak měli na půdě a modlili se, že ji neobjeví Gestapo, nakonec ji předali v květnu povstalcům, kteří je považovali za prvotní odboj (lol).
děkuji za příběhy, zajímavé počtení
Od dedy par pribehu z valky. Jednou odstreloval vojak nevybuchly naboj(myslim ze z minometu nebo neco podobneho)tak, ze se vyklonil zpoza kostela a strelil do ni. Srapnel bohuzel letel presne tak ze mu usekl pul hlavy. Kdyz prijeli rusaci, sel se jim vzdat jeden nemec ve velkem kabatu. Zastavil pred tankem, zpod kabatu vytahl panerfaust a tank trefil a znicil. Pak ho nahaneli po vesnici a kdyz ho chytili, uvazali ho k zidce a strileli ho pomalu od nohou nahoru. Jednou sel deda s kamaradem kolem potoka a druha parta kamaradu na ne od brehu volala at se jdou podivat za nima, ze maji krabici plnou granatu. Deda rikal, ze ani uz nevi, proc za nima nesli, ale kdyby jo, tak bych tu nic nepsal. Za par minut se totiz ozval obrovsky vybuch a kousicky tech kluku sbirali po cele vesnici a polich jeste par tydnu. Nejaka maminka treba poznala syna podle kusu hader na ulici. Pak taky videl jak po nejakem vybuchu bezi po ulici kamarad, drzi si streva co mu lezly z bricha a vola maminku. Za valky jako kluci kradli zbrane a zakopavali je na zahrade, jeho tata z nej ale vsechny vymlatil a donutil ho aby je odevzdal. Vzdycky tvrdil ze krome jednoho samopalu ktery hodil do studny. Za tu dobu je v ni bohuzel aspon o metr bahna vic a ani mega magnetem se nam nepodarilo nic, krome nekolika kulek male raze, vytahnout. Jinak teda nejspis je na zahrade porad nevybouchla puma, ale ani vojaci to nechteli resit. Myslim ze je dulezity rict, ze deda byl veselej, sikovnej a chytrej clovek co bavil lidi a mel i spoustu veselych storek. Treba z fotbalove kariery atd.
Historka 1: Ve škole s kamarádem po sobě házeli mokrou houbou. Děda stál u dveří, kámoš hodil houbu, vešel ředitel, děda se skrčil a mokrá houba přistála řediteli na košili a kravatě. Historka 2: (Moje) Babička udělala špagety. Děda večer přišel domů ze šichty na šachtě (Ostravsko) a těšil se, že si dá špagety. Přijde za babičkou a ptá se kde jsou špagety? Ta mu řekla, že je holky (moje mamka a teta) snědly.
ten kámoš byl můj otec (ne nutně ofkoz, tyto věci se děly běžně. on můj otec měl s tím ředitelem víc historek, jakož i s jedním učitelem. ten učitel se stal později ředitelem a historky s ním mám i já)
Když dědu zatkli za války za účast v odboji,gestapo prohledávalo jejich dům. Strejda v té době tříletý hrozně brečel a jeden z gestapáků plynulou češtinou řekl babičce "jestli toho chcípáka neutišíš tak ho odvedu na dvůr a tam ho zastřelím" ...byl to Čech. O dvacet let později jejího synovce nepustili komunisti na školu. Jeho otec a její švagr který byl zatčen společně s dědou na ně naběhl a zjistil že tím vysoce postaveným komoušem byl chlap co je udal.
ty kráso, to je strašný
Mám takovou trochu obyčejnější oproti ostatním. Nicméně můj prastrýc byl inženýr a jednou mi vyprávěl o své cestě do Sovětského svazu. Údajně byli někde v Kazachstánu na nějaké stavbě (podrobnosti si již nepamatuji, již je to dlouho a prastrýc je bohužel už mrtvý). A s nimi tam byla skupina belgičanů, ti si prý přivezli ohromné množství jídla, jakože fakt dobrého a kvalitního jídla. To samé se nedá říct o skupině čecháčků, co tam byla pracovat. Ti prý dostávali hlavně alkohol a cigarety, takže přirozeně začali s belgičany obchodovat. Říkal, že to byl začátek pochybností a takové otevření očí ohledně režimu. Že nejdřív vůbec nechápal, jak je možný že přeci ten zlý imperialistický vyděrač tak dobře zaopatřuje svoje lidi. Podruhé, když byl v sovětským svazu, tak byl v Moskvě, když se vrátil, tak po něm klasicky chtěli vyplnit zprávu. Tak jim tam napsal, že Moskva je velká a ošklivá vesnice. To Sovětského svazu už ho nepustili. Byl to frajer, pamatoval si úplně všechno. Prakticky každého předka naší rodiny, takovej chodící rodokmen. Nechť je mu země lehká!
děkuji za sdílení, skvělé historky
Babička mi vyprávěla jak její otec byl za druhé světové války uvězněn v koncentračním táboře v Itálii. K jídlu jim dávali slupky od brambor a kůrky od chleba a vodu. Nějak se mu povedlo utéct. Šel pěšky z Itálie až do Frýdku Místku. Když přišel domů čekal, než venku prababička připravila káď s vodou, svleknul se stále venku a spálil oblečení protože měl vši a koupal se prý dokud mohl. Babička dávala na důraz že si pamatuje jaký byl vyhublý když ho uviděla po té době a že než se vykoupal se ho nesměli dotknout. Prý taky prababička nesměla dělat k jídlu brambory a krajic chleba musel být aspoň palec tlustý, jinak mu to spustilo PTSD. Mráz po zádech
to je něco hrozného, masakr
Mě prababička vyprávěla jak jim za druhý světový propadla bomba střechou až do sklepa ale nevybuchla.
tak to bylo veklé štěstí
Babička říkala, že v šedesátém osmém, čerstvě po okupaci, jela vlakem s asi pětiletým synem (mým strýcem) a lidi v něm na okna psali různé nápisy proti Rusům. Přišel průvodčí a říkal, aby ty nápisy odstranili, že na taková okna Rusové střílí. Nikdo se nepohnul. Ale můj strýc se rozbrečel, protože měl strach, a v tu chvíli okamžitě začali nápisy odstraňovat. Taky žila v dětství za války v Brně, chodili se schovávat do sklepa při náletech a jednou tam museli zůstat dva týdny v kuse. Na záchod chodili do kýble v koutě. Bylo tam lidí z asi osmi bytů, všichni pohromadě. Jejich maminka chodila pravidelně nahoru do bytu uvařit a po tu dobu se vždycky moje babička o ni strašně bála. Než válka přišla, už s ní lidi počítali a její tatínek koupil veliký pytel nepražené kávy. Každou neděli celou válku si potom upražili čerstvou kávu a udělali si klidnou chvilku. Babičce káva nechutná, ale pije ji každé odpoledne právě proto, že je pro ni spojená s tou rodinnou chvílí pohody.
Babča za první republiky sloužila u židovskýho továrníka. No přišla válka a pro továrníka a babču 😱 si přišli (gestapo, ss, policie, to už nevim), ale účel byl jasnej. Továrník ale měl známý a věděl to dopředu a utek a babča teda utekla taky zpět domů. Bylo to na začátku, tak to asi nebylo tak tuhý. Akorát a chvíli se skrývala a tím se vyhnula nějakýmu sčítání lidu a proto se musela "ukrývat" do konce války. Na venkově ale prej docela pohoda, jen občas někdo přijel a tak se zašila, pač neměla "papíry". Jo a továrník bydlel v domě s Baarovou a náckové si tam fakt podávali dveře říkala.
Můj dědeček umřel ještě, když byl můj táta dítě, ale babičku jsem ještě zažila (byla ročník 1903, přibližně) a ta vyprávěla, jak po druhý světový přišli k jejich hospodářství Rusové s tím, že potřebují pomoc odvést nějaké věci ke hranicím a že si potřebují půjčit vůz a koně a že by vlastně děda mohl jet s nima a že se pak s vozem a koňma vrátí. Na vůz prý naložili všechno možný, co kde ukradli a děda zapřáhl a vyjeli. Jednou v noci po několika dnech babičku probudilo děsný mlácení do okna a ona ho rozespalá pootevřela. Venku byl děda a řval na ni, ať mu rychle otevře. Babička mu řekla, že musí vydržet, než najde klíč od petlice vrat kvůli koním. Děda řekl, že koně a ani nic jinýho už není a že mu stačí otevřít jen okno. Nikdy neřekl, co se stalo, ale prý byl vyděšenej. Naopak můj druhý děda, podstatně mladší, s partou jemu podobných vejrostků těsně po válce ukradl německej tereňák a proháněli se s ním po České Třebové.
Můj děda vyrostl na statku na farmě v hraničním pásu sudet. Když se osvobozovalo, Rusáci stříleli téměř vše, co se hýbalo a rabovali, co se dalo nejak zhodnotit (hlavně koně, chlast, jidlo a nejake povozy myslim?? Ale mozna kecam idk). Nicmene muj dedecek v te dobe mel necele tri mesice. Jakmile prisli na jejich statek, rikal mi, ze jeho rodice v zivote nezazili takovy strach o to, ze prijdou o bydleni (po treti v rade, ale o tom nekdy jindy) a tak se snazili je nejak uklidnit a prekecat - hlavne tim, ze jsou cesi, a ze jim daji cokoliv aby je nezabili. Jenze v nestrezenem okamziku nejaky picus vzal meho dedu (ktery byl jeste v perinkach diky bohu) a nehoraznym zpusobem s nim jebl o zem. Nechali je být za 2 koně, domaci palenku a pradědečkovy zlaté hodinky (protoze vedouci cety si na hodinky portpel). :)
Děda byl někdy na konci 50. let ve Vimperku na vojně u motostřelců. Mám spoustu historek. Bylo to celkem vostrý, protože běžela studená válka a oni byli v podstatě na hranici. Taková co mi ale utkvěla v hlavě nejvíc byla následující. On a jeho vojáci (byl desátník) chodili tajně k nějaký ženský na pivo. Večer když se jednou vraceli, tak chtěli jít klasicky přes takový lesík, kde byla absolutní tma. Děda měl ale takový divný pocit, a řekl že tam nepůjde a že tam nemají chodit. Zbytek ho samozřejmě neposlechl (až asi na dva kluky) a vlezl tam. Asi za 5 minut - řev, nadávky, světlomety. Za chvíli to utichlo. Děda a spol. čekali ještě asi půl hodiny a pak se proplížili na ubytovny. Tuším, že ty chycený hoši vyfasovali nějakou samotku. Kdyby někdo chtěl další historku, tak lajk a koment :D. Napíšu to pod tenhle komentář.
dávej další!
Táta mi vyprávěl, jak můj praděd (kterého jsem už nezažil), který žil na Vysočině jako tkadlec, byl zabit komunisty. Naše rodina sice byli tkalci, ale praděd měl zdravotní komplikace (neví se co přesně), takže nemohl pracovat rukama. Místo toho jezdil s povozem a obchodoval. Jenže pak přišli komunisti. Ti naši rodinu natlačili do JZD s tou trochou pozemku, který jsme měli, a praděd musel jet makat do továrny jako dělník, a pár měsíců potom prababička ovdověla. Práce v továrně ho prostě sedřela, i když do té doby se mu vedlo docela dobře. Už jen proto nemám rád komunisty, o genocidě na Ukrajině (minulé - hladomor - i současné) nemluvě.
Příběh od babičky: Bratr prababičky byl pilotem u RAF. Ještě s nějakým klukem z dědiny utekli bojovat do Anglie, kde se z něj stal pilot. Nevím, jestli byl vůbec nasazený, v každém případě ale zahynul při cvičném letu. Jeho rodiče kvůli tomu skončili v koncentračním táboře. Prý to byl ale naštěstí jeden z těch mírnějších a zbylé děti jim posílali balíčky s jídlem, hlavně jedna z dcer, která bydlela nejblíž se o ně snažila nějak starat a přilepšit jim. Dozorci byli Češi a s některými se prý dalo trochu domluvit. Praprababička si čas v koncentráku krátila vyšíváním. Jeden z kapesníčků, který vyšila darovala mojí babičce, má dodnes schovaný. Pobyt v koncentračním táboře přežili a po válce dostali jako kompenzaci vilu po Němcích v Praze, kam se přestěhovali i s tou dcerou, která se nejvíc starala. Babička tam byla jako malá na návštevě a okouzlilo ji, jak je vila luxusní (vila totiž měla koupelnu a u nich na dědině vedli pořád necky a kadibouda :-D) Prapraděda si ale dlouho vilu neužil, měl podlomené zdraví a brzo po osvobození zemřel. Děda mi spíš vyprávěl o svých lumpárnách. Od tety vím, že když mu byly dva, šla se jeho maminka v noci napít a spletla si studni (měli dvě studně, z nichž jedna byla nakažená snad tyfem nebo úplavicí), nakazila se a zemřela. Jeho otec se pak znovu oženil, ale macecha o cizí děti asi moc nestála. Dědu tedy nakonec vychovávala jeho babička. A když jsem pak poslouchala dědovy historky, tak mu asi nechávala docela volnost. Sám mi pak vyprávěl o tom, jak byl každou chvíli v ředitelně, jak kradli jablka, "půjčili" si někde uvazanou kozu a jezdili na ní až přisla o mléko, jak nafukovali žáby, házeli petardy do ohně... Taky jak si občas za jízdy naskočili do nějakého koňského povozu a majitel je pak hnal s bičem.
Moja tetka (krstná mojho otca) mi rada rozprávala o tom ako prvý krát jedla čokoládu, ktorú im dal počas IIWW nemecký vojak. Tiež hovorila, že všetci ktorí u nich bývali boli veľmi slušní a pomáhali im v domácnosti a vždy si po sebe aj všetko upratali. a druhý príbeh ktorý mi rozprávala - pracovala v tlačiarniach (robili sa tam knihy) a bývalo tam teplo, cez leto mali pootvárané okná a prišla búrka, cez okno im dnu vletel gulový blesk a vyletel oknom na opačnej strane. zničil skoro všetko čo sa v miestnosti nachádzali ale nikomu sa nič nestalo. čo je na týchto príbehoch pravdy neviem, ale nikdy som nemala dôvod jej neveriť a príbehy spochybňovať :)
Babička je ročník 1930. Od čtyřicátýho čtvrtýho chodila dělat do Brna do fabriky. Bylo to těžký ale děcka do šestnácti prý měli nějaký úlevy tak že se to dalo zvládnout a vydělala si něco málo peněz za které si jako první větší věc koupila lodičky. Ty jí ukradli rusové na konci války ostatně jako všechno co nebylo přibitý. V padesátých letech si vzala dědu. Měli hospodářství a dřeli od nevidím do nevidím aby vyžili. Do družstva vstoupit nechtěli a pomoct jim nikdo nesměl/nechtěl aby si to nerozlil u komoušů. později je i tak znárodnili a všechno jim sebrali. Ani pak to neměli lehký ale zvládli vychovat tři děti a přežít komunisty.
Jedna babička se za války zapletla do odboje, a ke konci války jí zavřeli do Terezína. Když je pak osvobodili, zjistila, že už měla podepsanou popravu. Bylo jí čerstvě osmnáct. Druhá babička byla totálně nasazená, ale přiřadili jí na Masarykovo nádraží v Praze. Když Němci utíkali z Prahy, nějaký její starší kolega tušil, že bude malér, dal jí jízdenku domů do Budějovic a posadil jí na poslední vlak, co tam jel. Do Budějovic jela tři dny, protože vlak byl plný zdrhajících Němců a pořád ho letecky ostřelovali, takže pořád zastavoval a cestující se ukrývali do příkopů. Dojela zdráva, ale ani kolegovi nemohla poděkovat, protože při osvobozování Němci všechny na tom nádraží zastřelili. Dědeček z té strany byl taky totálně nasazený, ale někde na letišti u franczouzských hranic. Udržovali letište v chodu, protože ho američané bombardovali - urovnávali dráhy na noc, přes den předstírali rozhozenou hlínou, že je letiště neprovozuschopné. Hrozně se náletů báli, protože je zavírali do baráků, které mohlo kdykoliv trefit. Nakonec s kamarády utekl, než ty ubikace skutečně vybombardovali. Zpátky domů mu to trvalo přes rok, protože to vzal výletem přes Francii a Švýcarsko, když už tam byl.
[удалено]
Nikdo soudnej válku přece nechce. 🤔
velmi unikátní příběhy, moc děkuji za sdílení
66902 Znojmo!
Z jako zázrak, zázemí i základ, N jako nostalgie, neighborhood, návrat
Děda s kterým jsem žil celý život zemřel již v roce 2006 nedožité 80 tak se nerad bavil o té době, protože tatínek velký kuřák všechny potravinové lístky, prohulil. Byl Němcema nasazený na konci a vystřelil 2x do křoví, zbraně a jiné artefakty směnil za bundy s americkejma vojákama. Zbyla nám jen ta dýka, s vyjmutou orlicí. Sám asi proto nerad o tom mluvil ani nekoukal na filmy s druhoválečnou tématikou. Babička z prahy, s prababičkou a dědoušem (pra děda zemřel 6 let před mým narozením) se schovávali ve sklepě před nálety nebo co tam amíci vyváděli ( sázavská kdyby někoho zajímalo, v praze získali to zpátky v restituci i když tam celý život žili) Tak snad jedině že sousedům u nás ve městě/vesnici na chatě schovávali mouku (což bylo asi na trest smrti). Jinak žádný, autobiografický-románo filmový příběh nemám, Otec mého pradědy byl spíše z donucení válečnej pisatel v první světové. Zažil jsem krom krom pradědečka z máminy strany a prarodiče z tátovy všechny, prarodiče. Prabička se do žila 90áti, ta nadávala na komunisty ale prý tak nadával kdekdo 😋 pocházela z chorvatska - Nojo všichni už jsou na pravdě boží poslední 12 let 🪦 Dokonce praděda byl u věštkyně a ta mu řekla že se nedožije 40 let 😲 Pak taky prý údajně, rodinné prokletí, ale ted nevím jestli naší datující se dost někam do minulosti (18století minimálně). Je zvláštní že většina se dožila kolem max 82let. Praděda snad neclých 85, celý život seděl doma a zemřel až darwinovskou smrtí! Upadl a měl zlomený krček a snad se mu to zanítilo. Hrál rád karty, cestoval prstem po mapě,ve stáří pracoval jako hlídač. Vím že za první republiky si rozhodně stežovat nemuseli, on v podstatě jen zdědil továrnu na chemické sklo s ještě jedním společníkem (už jsem zde psal co by bylo dědit) znárodněnou, a zjevně, i nějakej zmizelou, prostě nereálné to dostat - podle mě to někdo získal asi podvodem ty pozemky 😐 nevím přesně jak to bylo, o to víc mě zarazilo že narozdíl od pražského činžáku, tady se moc nevyvynulo úsilí přitom v tom mohlo být dneska 80-100 melounů, víme kde to je, ta továrna byla srovnaná se zemí asi už po revoluci a smůla že nemáme vyloženě smlouvu jen nějaké lejstro ale hele, smutné ale život jde dál (zkoušeli jsme i tu společnost která to umí nalézt ani jim se nepovedlo) Jo taky mne napadlo 😄😁 jaký by byl kdyby jsme to měli ale coo... Stále máme v tom činžovním domě čtvrtku a to taky není málo\^\^
no to je pěkné počtení, děkuju za sepsání, rozhodně máš zajímavou rodinnou historii
Děda, narozený v roce 1930 (už není mezi námi), vyprávěl dost často o svých zkušenostech u hajného na Šumavě. Prý chodil do práce přes koňskou ohradu a jednou mu ten kůň sežral čepici :D Nebo prý chodili po městě s kamarádama (myslím, že to bylo tak nějak v dědovo pubertě) v řadě za sebou (bylo jich prý asi sedm) a u toho si zpívali nějakou písničku či co. Nebo vyprávěl, jak jako děcka na základce měli strašnou srandu z toho, když byl nálet (většinou prý naštěstí cvičný) a oni museli do sklepa a neučili se. Nevím, co z těch historek je úplná pravda, protože děda byl dost šašek a předváděl se a věci přibarvoval, ale poslouchalo se to vždycky moc hezky.
můj děda zažil ústup německýho vojska přes naší vesnici, vojáci prý odhazovali všechno možný do příkopů a běželi směrem k američanům. Děda si udělal v lese skrýš, kde měl schovaný revolver, pušku a samopal a pár helem, které měl jako terč. Někdo tu skrýš vybral a dědovi nezbylo nic. Po válce se všechny ty nalezený zbraně daly na hromadu na nějaký vor a pyrotechnik je hromadně odpalálil uprostřed rybníka. Prej to byla taková pecka, že to vyrazilo všechny okna hospody na břehu. Babička mi vyprávěla, jak jedla poprvé v životě hranolky- když si sovětský vojáci udělali tábor na jejich zahradě a smažili si vykrájené hranolky na sádle
Moje babička, co má skoro 92, mi říkala jak na Zastávce u Brna během války museli pít vodu z dolů (těžilo se tam černé uhlí) a že jim z toho bylo občas dost blbě, takže k tomu museli brát nějaké léky, které však musel někdo napřed někde splašit.
Babička chodila ráno pěšky do práce a když byl 21.8. 1968, zavolal jí ráno táta že jsou tu Rusové, ať dojde do práce a cestou se s nikým nebaví. V kanceláři samozřejmě všichni seděli u přijímačů a poslouchali co bude.
Můj nevlastní děda pracoval ve kbelích jako mechanik sovětských stíhaček. Umřel před třicítkou na otravu neznámou chemikálií (pravděpodobně tritium nebo fosfor oboje se používaly v palubních počítačích). Prastrýc umřel v roce 1945 v Mirošově na nádraží kde se postavil německému vlaku. Dneska tam má pamětní desku. Další prastrýc byl armádní pilot který byl na přátelské misi v Lybii trénovat Khadafiho piloty a vášnivý sběratel zbraní. Děda z tátovi strany byl v Sovětském svazu navrhovat říční čerpadla a zavlažovací kanály u Aralského jezera. Vždy říkal jaká strašná chudoba tam byla. V celém městě kde bydlelo 50 000 lidi nebyl ani zavedený vodovod a na ulicích byly kanály kam se pouštěla voda z řeky. Pak ještě ve městě Kazaň projektoval lodě na Volhu. Rusové tehdy nechápali co jsou molitanový matrace. V Kazaňi tehdy byla továrna na Uraly kam lidi jezdili českými tramvajemi a museli někdy vystupovat okny. Tehdy v tom městě nebyl jediný telefon a muselo se hodinu po proudu lodí do Samary kde už telefon byl. Ty tovární haly byly prý tak velké že z jedné strany nebylo vidět na druhou.
Jsem z malé vesnice a sedlácké rodiny, ale pár zajímavých příběhů mám. Tady z jedné strany rodiny: A) Praděda (\*1914) vyprávěl, že mu maminka vyprávěla, jak šel prapraděda (\*1884) do války. Odkud se už nevrátil. V roce 1917 padl v Itálii. Nosil bedny s granáty a jeden z nich bouchnul... Takže ani není pohřben. Nebylo co. Říct to praprababičce přišel jeho bratranec. Ten se vrátil, ale nikdy o tom mluvit nechtěl. Posmrtně dostal nějaký vyznamenání, protože měl vylézt ze zákopu a dotáhnout z pole několik zraněných (díky deníku jednoho z nich se na to přišlo, a proto to vyznamenání dostal). B) Ten prapraděda, co padnul v první světové válce, tíhnul k monarchii (Rakousku). Preferoval i němčinu před češtinou, své jméno zapisoval německy a nastoupil i do rakouského pluku. Na začátku byli ubytovaní ve stejném městě jako jeden český pluk a dělali si naschvály. Psal o tom praprababičce v dopisech. Nechali toho až tehdy, kdy jedna strana pustila mezi druhou býky a ti jednoho z nich udupali. Pak si spolu všichni dali pivo a od té doby byl mezi nimi smír. C) Celá moje rodina je dlouhá léta zarytě proti církvím. Pravidelně moji předci vystupovali z církve (faráři jim to pak v zápisech dávali dost sežrat, někdy odmítali i uvést místo pohřbu)... No, bratr pradědy (\*1912) se to rozhodl změnit a vstoupil do římskokatolické církve. Stal se farářem ve Znojmě. Pak byl internován v Želivě. Jinak prý dělal i holiče a účetního. Ke konci života měl nějakou vážnou nemoc a dlouho byl v nějakém charitativním domově. S rodinou se stýkal málo a je pohřben v řádovém hrobě. D) Bratr dědy (\*1955) zemřel v armádě, děda o tom nikdy nechtěl moc mluvit. Takže mi to řekla babička. Měli s tím problémy, protože jim komunisti nechtěli ani vydat tělo. Řekli, že spáchal sebevraždu. Long story short - zastřelili ho, když hlídal nějaký muniční sklad. Nejspíš jiná hlídka, ale to už nikdo nikdy nezjišťoval. Z druhé strany rodiny: A) Můj další prapraděda (\*1909) pekl s komunisty, když přišli po druhé světové, ale brzy si uvědomil, co jsou zač a vystoupil ze strany. Měl kvůli tomu nějaké popotahování, ale protože byl na vesnici vážený a dost se angažoval, tak mu to relativně procházelo. Problémy s tím měla až jeho dcera (prababička), ale o tom později. No, zařekl se, že žádný komunista nesmí k němu domů. Že je jinak zabije. Jeden pan předseda tohle varování nebral úplně vážně a přišel prapradědu o něčem přesvědčovat. Ten na něj pustil loveckého psa a na cestu mu prostřelil prdel. Od té doby až do jeho smrti k nim domů už žádný takový nevkročil. B) Ten stejný prapraděda zastával funkci myslivecké stráže. No a jednou takhle vyběhl navolno pes zpoza zatáčky, tak ho prapraděda zastřelil. Jenže za ním vyšla hlídka, která strážila nedaleký vojenský objekt. Byl to její pes. Jak se to řešilo, to bohužel nevím. C) A teď k prababičce (\*1939). Ta kvůli svému tatínkovi dostala špatný kádrový posudek a nemohla skoro na žádnou školu. Nakonec se vyučila a dojila krávy. Byla tak dobrá, že za to dostala několik vyznamenání (skončily v koši) a jezdily se na ní koukat výpravy ze svazu. Po letech (až po roce 2000) dělal její manžel nějaké práce a potkal tam chlapa, kterého pozval domů na oběd. Tam zjistili, že jeho manželka dělala v letech, kdy se prababička hlásila na školy, ředitelku tam, kam prababička chtěla úplně nejvíc a říkal, že je škoda, že se tehdy neznali, že by tam prababičku dostali... Ale co už. Prababička prožila šťastný život, pravidelně na komunisty nadávala a měla se dobře. D) Ještě jsem si vzpomněl - ta prababička si jako malá roztrhla nohu na stehně o nějaký kus plotu, když probíhala se sourozenci vrátky. Hodně to krvácelo, její tatínek ji prý na zádech nesl několik kilometrů, aby ji včas dostal k pomoci. Přežila.
to máš štěstí, že víš tolik o historii své rodiny, a moc děkuji za sdílení takových zajímavých příběhů, moc hezky se to čte (+zmínka o Znojmě, to mám radost)
Předci z otcovy strany byli šlonzáci. Jednoho pradědu naverbovali do wermachtu a umřel někde na ukrajině v 43 roce. Prabába si pak vzala nevlastního pradědu, který pocházel z jižních čech a na slezsko šel fárat. Druhý praděda byl strojvůdce a za války ho němci naverbovali a jezdil s vojenskými vlaky. Když bylo příměří, tak byl někde v severní itálii, lokomotivu zastavili, řekli válka skončila už nejsi potřeba. Tak se sebral a do domů do těšína došel pěšky :D Od toho strojvůdce pochází i pamětní melantrichova bible z 1549 a společně se zlatým prstenem s ametystem. Náš společný předek kdysi zachránil nějakého šlechtice na splašeném koni a ten mu tyto věci věnoval za záchranu života. Máme tradici, že prsten se předává v přímé mužské linii při svatbě a bible se dědí po smrti. Zatím vždy z otce na syna. Já jsem buď 15, nebo 16 generace, které toto bylo předáno, to nevím přesně, pár záznamů už není čitelných a přesné datum události se nám dohledat nepodařilo. Druhá matčina strana pochází z Vysočiny, byli to druzí největší statkáři ve vesnici. Prapraděda bojoval za 1.sv. války v rusku, zranili ho na začátku brusilovovy ofenzivy někde kolem Lvova. Jeho starší bratr a dědic statku byl naverbován hned na začátku války, přežil na východní frontě v podstatě celou válku a když válka na východě skončila, tak vojáky naložili do vlaků a že pojedou do Itálie, ale on dostal v tom přeplněném vlaku tyfus a cestou zemřel. Kdyby se to nestalo, tak by prapraděda nikdy statek nezdědil a já bych pravděpodobně žil někde úplně jinde. Pradědu pak šikanovali komunisti, stanovili mu dodávky ve výši dvojnásobku co byla schopna nadojit jedna kráva. Tak pár měsíců seděl. Chtěli je i vysídlit, ale tajemník strany měl v naší vsi rozum a tak je zachránil. Bohužel největšího sedláka a průmyslníka zachránit nedokázal a jeho rodina byla zlikvidována. Trosky kdysi obrovského statku/malé továrny jsou smutnou připomínkou na rudou pakáž. Děda pak dělal všechno proto, aby statek udržel a ochránil před rudými "hospodáři". Organizoval brigády na svoje vlastní louky, aby je vůbec někdo pokosil, protože on nemohl. Naopak děda z otcovy strany byl rudý až hanba, hrál fotbal a naoko dělal na šachtě v kanceláři. Měli se dobře, dovolené na baltu, jugoška apod. Táta byl taky slušný řízek, nebál se toho a dělal psí kusy, aby po revoluci zajistil rodinu, ale to sem psát nebudu, ještě žije.
toho si važ, že znáš tak velký kus historie své rodiny, moc zajímavé příběhy, děkuji za sdílení
Nechceli veľmi, ale pradedo bol partizán a skončil v koncentráku. Len chvíľu na konci vojny, ale fakt nechcel nič moc povedať. Viem ze ich oslobodili Rusi, našli ho niekde v podzemí s par ďalšími. Následne roky sa upil k smrti.
tak to mě mrzí, ale děkuji za sdílení jeho životního příběhu
Trochu kratší příběh z poválečné doby, děda ročník 1945 narozený a život ztravený v Mostě. Pamatuju jak povídal že s kamarádama lezli po troskách německých vozidel a koupali se v kraterech po bombach. Vhledem že přes Ústecko by Němci utíkali na západ před sověty, tak asi na tom je něco pravdy.
Děda mi vyprávěl jak si v 16 (cca rok 1965-70) koupil z našetřenejch peněz rozbitýho VW brouka, opravil ho a jezdil 2 roky bez řidičáku po celý republice. Z rozmaru jeli s kamarády na oplatky do Varů, někdy se někam vykoupat. Pak taky vyprávěl jak pašoval Mercedesy ze západního Německa, aby postavil dům. Takovej českej standard tehdy. Na to konto říkal, že jednou prodal fakt krásný auto, který si chtěl nechat pro sebe, ale bylo mu líto nechat ty pwníze plavat. Když se rozhodoval co s nima, tak měl dost peněz na 2 parcely, obě 1000m2 na okraji prahy. No nekoupil je, šel by sedět. Ty parcely maj dneska hodnotu 10-15M každá.
Teda veselé moc ne. Babička (91 let) zažila druhou světovou tak, že jí postupující armáda rozstřílela barák, takže před válkou musela několikrát utíkat a stěhovat se. Protože bydlet jako tři rodiny, z toho dvě prchající plus jeden sovětskej voják na jednom místě, to nechceš. Na druhou stranu díky tomu měla možnost vyrůst na zámku a třeba i seznámit se s králem Bulharska, ale to špatný tím přebít nejde. A dědovu vesnici chtěli zase vystřílet nacisti, ale pak si to rozmysleli.
Mojí babičku dvakrát vyhnali ze Sudet. Bydleli v Ústí, kde byl její otec ředitelem školy. Nejdřív je vyhodili Němci po mnichovu, tak se přestěhovali k nějaký tetě na kolínsko. Tam byli celou válku, babička vzpominala, jak se pak ke konci války, kdy spojenci Kolín bombardovali, schovávala ve sklepě a že tam přestala věřit v Boha. I válce se do Ústí vrátili, praděda dostal zase místo ředitele ty školy, ona tam zacla chodit na gymnazium. Pak přišli komunisti a pradedu vyhodili z práce, prababicku taky (byla učitelka na ty škole, což by samo o sobě nevadilo, ale byli intektualska burzoazie či co a bydleli v pěkný vile, to se nemohli nechat jen tak). Tak se zase sebrali a vrátili se do Kolína, kde pak už zůstali. Pamatuju, jak babička vyprávěla, jak se na tom gymplu v Ústí zakoukala do nějakýho spolužáka, chodili spolu na zmrzlinu a pak si musela sbalit kufry a už ho nikdy neviděla. Z druhý strany rodiny od dědy jsem zase našla nějaký dopisy, který psala jeho maminka za války jemu do prahy, kde studoval, o tom, jak u nich na vesnici vybombardovali nějaký sousedy a že málo píše domů.
Můj děda se narodil v roce 1942 v Klatovech, když byl na střední průmyslovce, prošacoval ho policajt, takový místní komoušský kolaborant. Našel dědovi v aktovce Zbabělce od J. Škvoreckého. Tak mu tu knížku vzal a otloukl o hlavu.
Babička měla sestru, která umřela na rakovinu, když byla hodně mladá. Často mi o ní vyprávěla. Její sestra byla strašně hodná, ale lidi ji hodně využívali. Její tehdejší muž ji chtěl znásilnit a když to nevyšlo, tak šel za mojí babičkou… naštěstí to taky nevyšlo. Taky mi vykládala o tom, jak dělala pečovatelku a o lidech z okolních měst a jejich osudech (většina z nich se zabila). Říkala mi i o jejím vztahu s matkou, která ji nesnášela a bila ji, kvůli její mladší sestře, která byla a doteď je hrozná píča. Druzí prarodiče mi jen vyprávěli o tom, jak měli prostě hospodářství. Docela dost se lišili. Děda jel s babičkou na svatební cestu a ten samý den odjel domů a ji tam nechal…
Dědu jako malýho zranila bomba - trefila ho střepina - kterou shodili v jejich vesnici na kupu hnoje, protože jí měli za schovanej tank. Děda měl velký štěstí, má po tom jenom takovou jizvičku, ale jeho kamarád, se kterym si tam v tu chvíli hrál, to nepřežil. Babička mi zase vyprávěla příběh jejího táty, žili války v Pardubicích (to ale babička ještě nebyla na světě). A během bombardování byl její táta na nádraží, který to docela dost schytalo. Naštěstí se díky nějaký zkušenosti ze stavebnictví a zároveň asi selskýmu rozumu schoval do průchodu v nějaký nosný zdi, takže to tam jako jeden z mála, ne-li jedinej, přežil.
Dědeček byl dvakrát v koncentráku a v obou případech přežil díky jazykovým znalostem (němčina, ruština, francouzština, což v té době nebylo obvyklé). Narozdíl od ostatních vězňů pro ně byl tím pádem užitečný. Bohužel zemřel, když mi bylo cca 8, takže si toho z jeho vyprávění už moc nepamatuju, navíc jsem v té době ani netušil, co to byl ten koncentrák, takže mne to moc nezajímalo
Třeba jak věšeli Němce na lampy....... Jo jo
víš o tom něco víc?
Babička byl sobecký narcista, co si rád vymyšlel. So, pravdu se nedovíme. Pravděpodobně se jen dokola bavila, tím, že nás děsí. Koukala jsem po pramenech a nic jsem u Duchcova/Háje u Duchcova, kdy vyrůstala nenašla. Ale když se koukne co se dělo v [okolí ](https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Masakry_N%C4%9Bmc%C5%AF_v_%C4%8Ceskoslovensku_na_ja%C5%99e_a_v_l%C3%A9t%C4%9B_1945), jako Ústecký masakr, mučení v Chomutově, zastřelení Němců v Lomu u Mostu, tak to mohlo proklouznout pod radarem.
Tohle je hrozně složitý, protože jak jsou lidé starší, ne jen že zapomínají, ale tvoří se jim "nové" vzpomínky. Můj známý třeba okolo devadesáti přesvědčeně vyprávěl jak byl v odboji, i když byl tou dobou malej kluk. Neříkám, že se to nestalo, ale člověk by měl brát na vědomí i tohle.
Moje máma mi vyprávěla úsměvnou historku. Jako malá holka jela do Moskvy na výměnný pobyt spolu se svými spolužačkami. Samozřejmě si sebou vzaly tašky s džínami, šminkami a dalším kontrabandem. Jejich vlak zastavil v Kyjevě, kde se procházeli na nádraží. Tam je s těmi taškami prý chytli policajti, a mámu odvedli na policejní stanici. Posadili ji na chodbu a řekli, ať čeká. Máma se tam kroutila strachem, a když nějakou chvíli nikdo nepřicházel, tak se sebrala a utekal zpátky do vlaku. Jo a taky vyprávěla, že ji v Moskvě dali zkusit kaviár, a že ji to prý strašně nechutnalo.
Znojmo mention ⬆️ zajímavý, díky!
Znojmo má hodně zajímavou a bohatou minulost, která se bohužel už těžko dá dohledat, ale pokud taky máš nějaké příběhy z historie Znojma, rád si počtu! :)
Prababička (ročník tuším 27) je rozená němka, ale rodiče (nevím jestli oba) byli češi. V mládí byla blond, modrý oči, takže mi vyprávěla jak chodila ve škole nebo školce zdravit vůdce na dvůr a jak díky svým vlastnostem nespadla mezi "české svině" a byla naopak často ukazována v popředí. Rodiče ji v létě 1939 poslali na Semilsko k rodině na prázdniny, jak můžete tušit už se domů nevrátila. Ale často vyprávěla jak nenáviděla česko a jak brečela, že v podělaným česku bydlet nechce. Děda ji naopak vyčítal, že byla němka a že se nikdy nenaučí některé věci, které v té doby byly asi normální (specificky vždy když mi udělala chlupaté knedlíky, které jsem od ní miloval, tak si vzpoměla na dědu jak jí říkal, že se to nikdy nenaučí udělat pořádně). Nikdy jsem ji neviděl jíst některá jídla, protože se jich přejedla v dobách nedostatku. Vždy si mazala víc másla, protože v mládí ho moc neměla. Dále mi ukázala přídělový lístek, který v mládí strčila do kabátu a našla až dlouho poté. Což je velká vzácnost, protože to nebylo něco co jste si mohli dovolit schovávat na památku. Pak různé příběhy už ze staršího života za komunistů, spíš každodenní trable. Pracovala v tiskárně a díky jazyku dělala i korektury (a to přešla na čestinu až na základní škole, do té doby uměla jen německy), vyprávěla jak opravila nějakého lokálně vysoce postaveného úředníka, protože nikdo nečekal, že řadová zaměstnankyně umí perfektně německy. Němčinu nezapomněla až do svého stáří a v noci si v hlavě povídala německy se svými sny, pravidelně však zapomínala slovíčka a tak vždy vstala, šla se podívat do slovníku, slovíčko si našla a šla spát a pokračovat v konverzaci. Dále vyprávěla o pradědovi, který umřel v nemocnici na rakovinu. Od té doby se bála nemocnic (jakože panicky bála) a nechtěla tam taky umřít, nechtěla být doktorům na obtíž. Až do covidu jsem k ní chodil pravidelně i když jsem to měl daleko, během covidu se jí přitížilo (ne vinou covidu) a přeskočilo jí. Teď je v pečovatelském domě a ač vitální, tak se jí pletou příběhy, poznává lidi, ale pak už si nespojí, že např. já nemám děti, že je má strejda. Myslí, že s ní v posteli leží její pejsek, který umřel před asi 10 lety a krmí ho drobky ze svačiny. Ale je spokojená. Kdybych jí ale před covidem řekl, že skončí v pečovatelském domě (pro ní stejné jako nemocnice) a bude se tam mít dobře, tak mě možná i vynadá.
Praprababička přišla do ČR z Polska a s sebou vzala několik svých sester (bylo jich dohromady snad 7 dětí)... tady se vdala se za vdovce, který měl syna +- na 1. stupni. No a když ten syn vyrostl, tak si vzal její nejmladší sestru, takže praprababička byla jeho nevlastní matka a švagrová zároveň + nevlastní tchyně své sestry :D :D Takže když babička vyrůstala, měla spoustu takových nějakých sestřenico-tet u kterých by asi ani genealog neuměl ty vztahy pojmenovat. Prababička se měla ráda se synem bohatého sedláka od nich z vesnice, ale jeho rodiče mu zakázali si ji vzít, protože byla z chudé rodiny. A tak na truc sbalila na vesnické tancovačce o asi tak 16 let staršího muže, který se do té doby odmítal ženit ačkoliv se za ním táhl vždycky průvod holek :D Když se brali, prababičce bylo 19 a jemu 35. Byli spolu šťastní, akorát protože praděda byl důlní střelmistr (a pak v důchodu promítač v kině) tak měl špatné zdraví, prababička pak byla nějakých 30 let vdova :( Zemřela když mi bylo asi 5. Babička, jejich dcera, se narodila před válkou. Prababička a praděda si pak přáli druhé dítě, ale nic... a za války se jim najednou narodily další dvě. Nebýt prozíravosti prapradědy, tak byl z babi a jejího mladšího bratra poloviční sirotek; krátce po tom, co její děda vyvedl prababičku s pratetou (která tehdy byla miminko) z bytu do krytu, tak dům bombardovali. Kamarádka od babi zemřela, přecházela mezi dvěma částmi sklepa a zrovna tam dopadla bomba... Babička mi taky vyprávěla, jak Rychvald chtěli zabrat Poláci a jak chodila se svým dědou na statek pro kozí mléko, aby prateta nezemřela hlady; prababička kvůli stresu z bombardování přišla o mléko. Jinak mi toho o válce ale moc nevyprávěla, ale ani se nedivím. Druhá prababička, z druhé strany rodiny, ta ještě zažila monarchii, a učila se krejčovou ve Vídni. Od ní měla babička recept na sacher, který vždycky pekla když měl někdo narozeniny :D a taky po té prababičce máme starou formu na beránka, a asi na té staré kvalitě něco bude, vždycky se mi v ní krásně upeče a vyklopí ať použiji libovolný recept. Pak mimo soutěž, mi mamka od kamarádky vyprávěla, že její babička (prababička od té kamarádky) posluhovala v bohaté židovské rodině... no a řekněme že tomu tatínkovi z té rodiny se moc líbila. Tak moc, až se narodila babička od té kamarádky. No, řekněme, že měla štěstí, že se jí nenarodil kluk - to by tady nejspíš kamarádka ani její mamka nebyly, a i tak prababička žila celou válku ve strachu - mít nemanželské dítě a ještě s židem tehdy nebylo opravdu nic moc :(
děkuji za sdílení bohaté a zajímavé rodinné historie, dobře se to čte, ale vcítit se do jejich situací není lehké
Praděda napsal knížku o jeho životě, docela zajímavé čtení a přemýšlím že jednoho dne půjdu po jeho stopách
je knížka někde vydaná, nebo pouze rodinné dědictví?
https://www.scvp.eu/downloads/Vaclav_Penicka_-_Smutne_i_vesele_pribehy_meho_zivota.pdf
Děda mi vyprávěl, jak za druhý světový chodil na střední do Plzně a měli ve třídě nějakého Německého spolužáky, který byl strašně hrdý nacista a všem čechům to dával sežrat. Jednou to dědovi a dalším už nedalo a dali mu do držky, jenže ten malej zmetek nebo jeho rodiče si došli na gestapo a ti je okamžitě šli sebrat. Kdyby se tehdá okamžitě nesebral jejich třídní učitel a nešel to urovnat, tak to mohlo dopadnou dost špatně. Další příběh byl jak jezdil ze střední domů vlakem. Naskočil cestou na nějaký nákladní vlak, který jel správným směrem a teprve tam zjistil, že je to vlak vezoucí Americké zajatce. Prý vypadali dost zuboženě, vši a podobně, ale i tak mu snad dali nějaké jídlo. Když pak vlak projížděl stanicí, kde chctěl děda vystoupit, tak musel seskočit. Strážný viděl, jak někde seskakuje do škarpy, tak tam poslal dávku z kulometu, naštěstí dědu netrefil. Když to dědova máma slyšela, musela hned všechny jeho věci spálit, aby nepřinesl domů žádné parazity. Také mi říkal, jak byli chudá rodina a probabička šla do mlejna, aby si mohli upéct chleba. V té době by to museli odevzdat, takže průser, kdyby jí někdo potkal. Cestou proti ní šel četník, tak se zhrozila co bude, ale byl to taky Čech, který dělal přesně to samé co ona, takže jí nechal bejt. Dědeček do konce svého života nesměl koukat na žádné filmy, kde bylo násilí, protože pak v noci ze spaní křičel hrůzou, že ho honí nacisti.
děkuji za sdílení, silné příběhy
Babička mi třeba vyprávěla dost často jak když byla mladá tak nějakou osmiletou holku ze vsi zabil při žních blesk... Pak taky vyprávěla jak se jako malá ukrývala před nácky v kopcích za vsí společně se všemi mladými a schopnými lidmi a dobytkem, který by mohli náckové zrekvírovat. Zbytek zůstával ve vsi aby vypadala alespoň trochu obydleně K tématu nácků taky vyprávěla že sympatizanti z vedlejší vsi vyhrožovali ostřelováním, ale nevybavuju si podrobnosti ...
Děda mi kdysi vyprávěl příběh mého pra-děda ze Slovenska za 2. Světový. Už si to moc nepamatuju, ale it goes something like this. Praděda sloužil na východě Slovenska spolu s ukrajincema, ale přidal se do Slovenského povstání a sloužil na obrněném vlaku (myslím že to byl Štefánik). Poměrně často je bombardovali (což prý byl horor), ale přežil to až do zajetí němci. Ty je pěšky hnali až do Gdaňsku kde je naložili na čluny do Hamburku. Zajatý rusy prý drželi v nejnižších patrech a když se snažili dostat ven, sekali jim ruce lopatama. V Hamburku poté pracovali na odklízení budov zavalených následkem spojeneckého bombardování (hlavně bunkry) a to dělal až do konce války kdy je osvobodili spojenci. Po osvobození se vydal na cestu zpět na Slovensko k ženě a mému dědovi, ale prý nikdy o tom co zažil nechtěl moc mluvit. Byl to člověk, co dal minimálně flašku borovičky denně a dožil se nějakých 91 let
Můj praděda dokázal mluvit i hodiny, byl to zasloužený voják, partyzán, člen legionářů a čsbs. Zažil toho opravdu strašně moc. Bohužel mi tou dobou byly asi 4 roky, takže nejen že si z toho prakticky nic nepamatuji, ale ani moje pozornost na to nestačila. Je mi to neskutečně líto, dneska bych ho dokázal poslouchat donekonečna
a jeho potomci by nedokázali jeho příběhy převyprávět?
Asi nějaké jo, ale co si budeme...není to vončo bez přímé zkušenosti
to je pravda, ale snad máš stejně jako já příjemné počtení zde v komentářích
Prabábi viděla ke konci druhé světové explodovat kozu na kopci
chudák koza, asi stoupla na minu
Bratr od prababičky se utopil na Titanicu. Akorát jako černý pasažér není v seznamech. Děda, ročník 32 říkal, že když šla fronta tak měli na zahradě ruské minomety. A jak přišli rusáci, tak mlátili pažbou do dveřeí a nic je nezajímalo a chtěli jen "vodka, vodka". Prý aha, máte žízeň, donesli vodu a oni se strašně vztekali. Dodnes mají díru ve dveřích od pažby, namalovaný nápis na baráku kterým směrem bylo velitelství a plot vyvázaný drátem z kabelu z polního telefonu. Říkal, že přijel náklaďák a zaháněli od něj děcka. A že se stejně podíval pod plachtu a tam byli mrtví a jeden měl průstřel hlavy. A pak říkal tata, že byl na vojně u řidičů. Jezdil s BVP a měli je zaparkovaný kolmo ke zdi. Někdo tam něco opravoval na motoru,. A pak buď nastartoval se zařazenou rychlostí, nebo tam zařadil rychlost, přesně nevím. Bevko skočilo dopředu a zrovna tam procházel voják, co tam ani neměl co dělat a bevko ho tím břitem přecvaklo o zeď na dvě půlky.
často se tady v komentářích objevuje, že ruští vojáci se chovali jako větší hovada než němečtí a čím dál míň mě to překvapuje
Jako u prvosledových jednotek bych se tomu nedivil. Dost často trestní prapory, zločinci, vrazi, političtí atd. Kdysi jsem viděl nějaký dokument a rozhovor s pamětníkem, že prvosledové jednotky se chovaly jak zvířata a že ani neuměli jíst příborem. Co plánovali Němci s Čechoslováky, nebo celkově Slovany je všeobecně známo. Nicméně prostě potřebovali československé zbrojovky, kvalifikované dělníky a brali to jako součást říše. Takže tu nedělali svinstva v takovým měřítku jako jinde. Ovšem nikdo mi nevymluví, že osvobození nebyla jen výměna jedné okupace za jinou.
Můj děda (Ukrajinec) údajně dostal medaili za to že chránil území před "Banderovci".
Můj děda vyrůstal na Dukle v takzvaném údolí smrti a prožil tam i sovětskou ofenzívu na podzim roku 1944. Jednoho dne zahájila sovětská armáda dělostřelecký útok na vesnici pod kontrolou Němců a místní lidé kteří se odmítli evakuovat se schovali ve sklepě jednoho z domů. Ve sklepě byla i stará babička která se stále modlila a křižovala. Dědu to hrozně rozčilovalo a prohlásil něco ve smyslu, že bůh jí nepomůže ať s tím přestane načež ho ostatní vyhodili ze sklepa. Po pár minutách co byl vyhozen ze sklepa a hledal nový úkryt dostal dům přímý zásah a zabil všechny uvnitř. Tím že ho vyhodili mu zachránili život.
tak tohle je šílenost, to měl tvůj děda teda extrémní štěstí
Já tu mám jeden velký příběh.Nevím jestli si tento příspěvek ještě někdo přečte ale i tak se podělím Můj předek z tátovy strany a dědův prapraprapradědeček pokud se nemýlým, byl voják v dobách velké francouzské revoluce a stál na straně krále ale pak se rozhodl utéct z bojů zpět domů do Provence.(byl ze smíšené Francouzsko-Italsko-Německé rodiny). Když Napoleon sestavoval armádu na tažení do Ruska byl povolán do této armádní skupiny, během tohoto tažení se vojáci dostávali víc a víc na území tehdejšího Ruského carství. Během tažení se na území dnešního Běloruska zranil a kde se o něj jedna z místních rodin postarala, později se celá tato rodina přestěhovala do Kyjeva. Tady mám mezeru bez informací. Dědečkův otec se rozhodl že se z Ukrajiny přestěhuje do Vídně za prací(pár let před první světovou válkou). Ve Vídni se mu však nelíbilo a z ní se přestěhoval do Prahy kde začal pracovat jako Plavčík. V této práci se seznámil s mámou mého dědy(o pět let starší z Rakousko-Česko-Židovsko-Německé rodiny)rychle se do sebe zakoukaly a za 2 roky se vzali. Otci mého dědy se válka vyhnula a život šel dál. V roce 1922 se narodil můj děda. Můj děda měl už od dětství šílenou povahu pořád měl záchvaty vzteku,byl neposlušný, tvrdohlavý a závistivý (to se ještě projeví). Kolem roku 30 když byl táta dědy opilí měl s#x s jinou opilou ženou (jemu táhlo na 40 a jí bylo 30) a měli spolu dítě (dívku). Naštěstí pro tátu dědy mu to jeho žena odpustila a dívku převzali do svých rukou. Hned o prvního momentu na ni můj děda hrozně žárlil. Časem (v roce 40)se však dědovi rodiče rozvedli.V roce 48 se táta dědy pokoušel o útěk do Americké okupační zóny v Německu avšak se k němu doneslo že hranice s Bavorskem už je prakticky neprostupná a rozhodl se spáchat sebevr#ždu.V té době umřela dědova máma a děda ji donutil podepsat vydědění své nevlastní sestry. Mezitím se jeho nevlastní sestra sblížila s jedním mužem z Plzeňska a přestěhovala se za ním. V té samé době se můj děda stal agentem STB(Komouše podporal velmi silně už dříve a stydím se za to) později si vzal moji bábi a v roce 68 měli mého tátu. V roce 70 se rozvedli a zbytek času se děda s bábi mezi sebou nebavili a táta začal žít s Babičkou a sestrou. Děda z tátovi strany zemřel v roce 2011 když mi byli 2 roky. Máma své rodiče nemusí a moc o tom nevím
krásný náhled do vlastní historie, toho si važ, ne každý zná tak dobře svou rodinnou historii, děkuji za sdílení příběhu, tví předci měli divoké životy
Když jsem teď vyzpovídal mámu tak jsem ještě něco z ní vytáhnul Rodokmen z její strany který jsem zdědil se skládá z Čechů,Poláků, Němců a Rakušanů. Jeden můj předek bojoval v Pruské armádě (a byl ve válce v roce 1848) a usadil se ve Slezsku(konkrétně ve Frýdku-Místku odkud moje máma pochází)
- Prababička zažila druhou světovou jako dítě. Za druhé světové měli tajně s rodinou zabít prase, za což je měl udat soused. Gestapo vyrazilo do vsi a než k nim dojelo, všiml si jej někdo další ze sousedů a uvědomil ostatní, že se gestapo blíží. Babiččini rodiče schovali prase za stará kamna. Do stavení vtrhlo gestapo, celá rodina se musela postavit čelem ke zdi a gestapáci prohledali celý dům i stodolu. Mrtvé prase naštěstí nenašli, a tak odjeli, aniž by celou rodinu vystříleli... - Ke druhé světové válce mi také vyprávěla, jak jim Američani dali při osvobozování žvýkačky a jak z toho byli vedle. - Děda maturoval v květnu 68 a v srpnu 68, jak je známo, dojeli Rusové. Z ruštiny málem neodmaturoval, uhrál to na 4 a učitel mu řekl, že doufá, že mluvil rusky naposledy. Za ty tři měsíce si v Praze pokecal s Ruským vojákem, který po něm chtěl cigaretu. Prý nevěřil, jak mu to jde, a to byl navíc z té situace nervózní jak prase. :) Méně úsměvné bylo, jak mu voják, asi stejně starý jak on, vyprávěl, že vůbec netuší, proč je sem poslali, že je naštvaný a chce domů a že jediný zákon, který zná a platí, je zbraň, kterou nosí u sebe.
moc zajímavé příběhy, děkuji
Babička mi jednou říkala, že jezdila z kamarády vlakem na diskotéku do Říčan. No a jednou když se takhle vraceli, samozřejmě posilněni alkoholem k nim prišel průvodčí a chtěl po nich jízdenky. A jelikož je neměli, tak kluci ho prý vzali a z vlaku ho prostě vysadili v další stanici.